Co by nám vzkázali významní muži a ženy, kteří už zmizeli ze světa?
To nevíme, ale můžeme si ledacos představovat na základě toho, co řekli a co si o nich myslíme.
A napsat dopisy z jámy času a druhého břehu za ně.
Snad nám to jejich stínoví autoři prominou.

Co já vím, kdo to čte, 
ale v každém případě vám můžu potvrdit svou dřívější domněnku: Smrt je vítězství. Jsem mrtvý, mrtvý, MRTVÝ! Už se nemusím dívat na vymydlené zátylky vykrmených blonďatých amerických chlapců nastoupených na školním dvoře.

Když je vám sedmnáct a máte kůži rozbombardovanou tím nejodpornějším typem akné (hnis, krev a podobně), není školní dvůr, školní plesy a všechny ty přehlídky mladých krásných úspěšných lidí tím nejzábavnějším místem. Nasrat! Kvůli rozbrázděnému ksichtu si v tom věku, kdy se vám chce nejvíc, ani nazašukáte. Co je tohle za svět? Dá se všechna ta chladná přetvářka přežít bez alkoholu? Ne. Nedá, pokud si nechcete pustit chlad do srdce. Pokud jste muž, samozřejmě. Protože muži se řídí srdcem, zatímco ženy žlázami s vnitřní sekrecí. Proto trpí pouze muži. A tihle muži mohou propotácet život v odporných zaměstnáních, kde se nechají tak dlouho ponižovat a mučit, až duševně ochrnou, vyšplhají se o pár kariérních stupínků výš, pořídí si hypotéku, nějakou spolehlivou toyotu a po nocích pak polezou na své vděčné odbarvené manželky.

Ostatně ženy odjakživa přitahuje lež. Až natolik, že se za ni nakonec provdají a jsou ve svých klíckách celé bez sebe štěstím. Znovu nasrat! Pivo je vše, co jest. A whisky plus samozřejmě víno. A taky básně. Jestlipak ještě víte, co to je? To je ta věc s krátkými řádky, která chrání duši před explozí. Když pracujete na poště, nebo v podobně blbém kriminálu a oženíte se, budete potřebovat alkohol, poezii nebo smrt. Případně kombinaci všeho. Když jsem během svého desetiletého flámu pobýval v bratrské Filadelfii a chlastal v tamním baru, chodil jsem si v poledne lehnout do jedné slepé ulice, protože tu byla jistá možnost, že mě přejede couvající náklaďák. Takovou uličku smrti bez pouličního osvětlení jsem si našel i v L.A. No jistě, že to byla spíš hra, ale blízkost smrti má prostě něco do sebe. Ostatně – nejlíp jsem se cítil, když mi bylo nejhůř, udělal jsem z toho hnusu svou duševní, možná dokonce duchovní potravu.

Mám pověst alkoholika, ale to je pochopitelně nepřesné. Kdybych byl v jednom kuse totálně na šrot, nemohl bych psát. Ale já mohl. Skončil jsem v práci, koupil si pár piv, v rádiu naladil Beethovena (nic jiného než klasika se na tomto, vlastně tamtom světě nedá poslouchat) a až do rána bušil do stroje. Byla v tom rozkoš. V pivu i psaní. A když jsem se konečně proslavil a začaly se kolem mě srocovat všechny ty ženy, které by si o mě předtím ani neopřely kolo, užil jsem si i zaslouženou porci sexu. Bral jsem všechny. Nenechal jsem si ujít žádnou příležitost k šuku, pokud jsem byl dostatečně střízlivý na to, aby se mi postavil. Ale nejen tělo. Měl jsem kliku, že jsem se nikdy nebál prožívat emoce. Ale láska? Láska? To je něco jako… znáte tu ranní mlhu, když se probudíte, než vyjde slunce? Trvá jen chvilku a pak se vypaří. Láska je prostě mlha, která se vypaří s prvním zábleskem reality.  Je to jako když se na zádech pokoušíte přenést plnou popelnici přes valící se řeku chcanek. Není to prostě pro každýho. Já se ale úpně zničit nikdy nenechal, i když jsem kvůli ženským párkrát umřel už zaživa.

Jo, nakonec mi city docela šly, když jsem pochopil, co jsou zač. I když jsem pravidleně přicházel o kamarády, protože na věci, jako empatie a slušnost, jsem většinou sral. Nikdy jsem se nedržel zpátky. Leda možná někdy za úplného střízliva. To mě lidé popisovali jako poměrně plachého citlivého člověka. Byl jsem to ale opravdu já? Stačilo pár panáků a stalo se ze mě zvíře. Viděl jsem v zrcadle nenávistného chlápka s pupkem, košilí vytaženou z kalhot pobryndanou vínem a jedem na jazyku. Stejně jako kdysi ze mě musel ten hnus dětství se sadistickým otcem a neschopnou matkou ven těmi vředy na ksichtu, vyhřezl ze mě teď opileckým řvaním, urážkami a do zrcadla občas letěla flaška. Ferlinghettimu jsem jednou prakticky zdemoloval dům, ale zrovna tohle byl frajer a nedělal z toho vědu. Ale co. Čím míň věříte v život, tím míň máte co ztratit. Nakonec jsem si i já zvykl a trochu se uklidnil. V bance jsem měl naspořeno, knihy se prodávaly skvěle a vzal jsem si majitelku obchodu se zdravou výživou. Zrovna já, co se zamlada roky živil pivem, sýry a kandovaným ovocem. Ale nakonec, víte, trochu klidu jsem si zasloužil. Zvlášť když si uvědomíte, že na životě je nejhorší to, že většinou řešíte problémy jiných lidí. Proto vztahy nefungujou. Ale dá se to přežít, dá se to celý přežít za předpokladu, že si uvědomíte, že svět je jako roztržený pytel plný sraček – a vy ho nezachráníte.

Držte se, 

Hank Bukowski

 

Život starého chlapáka americké literatury
CH. B., 1920–1994

Básník a prozaik Charles Bukowski, jemuž přátelé říkali „Hank“, byl pro rodičích Němec. Narodil se v Andernachu, do USA s rodiči připlul jako čtyřletý kluk a rodina se usadila v Los Angeles. Už od dětství se – častečně i kvůli počáteční jazykové bariéře – cítil v izolaci a pocit vyděděnce si nesl celý život. Rodiče v podobě otce, který ho surově bil, a netečné matky nenáviděl a život zpočátku vedl v alternativní realitě knih – zapsal se do městské knihovny, objevil v sobě vášeň pro čtení a brzy i pro psaní. Debutoval povídkou v roce 1944, ale nijak zvlášť nezabodoval a zahájil to, čemu později říkal „desetiletý flám“: podřadná zaměstnání, rvačky, alkohol, střídání podnájmů, měst i žen. Bukowski si nicméně pěstoval svou životní legendu bouřliváka z okraje společnosti, takže oddělit v jeho životě fikci od reality je práce pro pečlivého životopisce. Přelom v Bukowského kariéře znamenalo setkání s jeho pozdějším vydavatelem Johnem Martinem v roce 1965 a úspěchem románu Poštovní úřad napsaného za 20 dní. Martin umožnil Bukowskému opustit práci na poště a věnovat se psaní svobodně. Další roky Bukowski jezdil po Americe i po světě, četl na univerzitách i na stadionech a následné večírky díky jeho nevyzpytatelné povaze často končily výtržnostmi. Tématem jeho šesti románů, bezpočtu povídek a básní jsou pološílené figury, které se převalují na okraji společnosti, sex včetně jeho deviantnějších podob a násilí všeho druhu – ale pod těmihle drsnými kulisami ulice jde nakonec o lásku a svobodu, jako vždycky. Jenomže ne přes růžový romantický filtr, ale přes bolest a životem potvrzené zjištění, že – nejsou pro každého.

Text: Dalibor Demel 
Ilustrace: Jiří Roth
Ikona: Jiří Roth