Sešli s v Baru Generace. Mladík Jirka (16 let) už tam čekal, když vstoupil Jiří (58 let). „Jedno pivo a jednoho Jacka s colou,“ poručil Jiří. „Jack s colou?“ Podivil se Jirka. Jiří se usmál. „Tvoje oblíbené pití. Ale ještě tak dvanáct let si na něj počkáš.“
Chvíli seděli mlčky a usrkávali každý to své. Pak Jirka začal: „Chtěl bych vypadnout z domova. Nechci bejt s našima, chtěl bych se osamostatnit, začít žít po svém a hledat si svou vlastní identitu. Jednou jsem to nějak doma neopatrně zmínil a oni: ‚A kde bys jako bydlel?’ Taková podružnost.“
„No hlavně jsi o tom vůbec nepřemýšlel…“ odvětil Jiří. Dobře si na tu situaci vzpomínal.
Jirka se rozohnil: „Nepřemýšlel. Já jsem si jenom myslel, že se to prostě nějak vyvrbí. Popravdě jsem na to vůbec nepomyslel, představoval jsem si jen, jak to budu muset každý den řešit a byl jsem zvědavej, jak si s tím poradím.“
Jiří se uchechtl. Tahle schopnost improvizace mu zůstala až dodnes. V nepřehledných a nenadálých situacích se cítil jako ryba ve vodě a pořád má pocit, jakoby sám na sebe shlížel a byl zvědavý, jak zareaguje. „Já jsem se k opravdu vlastnímu bydlení dopracoval až po padesátce, a to ještě za dost dramatických okolností. Do tý doby jsem měl vždy partnerku, která měla vlastní byt nebo dům, a tam si mě nastěhovala.“
Jirka se zamračil: „Hmmm, to by se mi asi nelíbilo. Raději bych byl ve svým. Znáš mě, svoboda a samostatnost nade vše.“
Pro Jiřího tahle informace rozhodně nebyla nová. Užil si s ní za celý život dost komplikací. „Já vím, ale to trochu naráží na finančí možnosti. Nic nemáš a celý život mít nebudeš. Znáš přece svůj vztah k penězům.“
Ten vztah k penězům se u obou vypěstoval už v raném dětství. Bůhví, odkud k nim přiletěl. „Jo, peníze jsou oběživo, proto by neměly zůstat stát,“ doplnil Jirka.
„Přesně. A ještě k tý svobodě. Právě to, že nejsi ve svým, ti dává tu svobodu kdykoli kamkoli odejít bez jakéhokoli závazku.“ Nebyla to jenom teorie. Jiří to už několikrát v životě udělal.
„Já jsem se k vlastnímu bydlení dopracoval až po padesátce…“
„Na tom něco je. Takže se vracíme na začátek. Nemá cenu si s tím lámat hlavu, ono se to nějak vyvrbí,“ shrnul Jirka a podíval se Jiřímu do očí: „Je něco, na co bych si měl dávat pozor? Čeho se vyvarovat?“
„V souvislosti s bydlením? Jediné věci – přestaň hromadit krámy. K ničemu to není. Věř mi. Bere ti to tu tvou svobodu.“
Oba muži zabraní do hovoru si ani nevšimli, jak je z koutku baru, tam za tím ohybem, kam už nedopadá tlumené světlo barového osvětlení, pozoruje přihrblý osmdesátiletý Jiří s řídkými delšími vlasy spadajícími na límec omšelé tmavohnědé košile, potutelně se usmívá a jen si pro sebe zabrumlá: „Co ti dva vědí o tom, kam je dovede ta jejich svoboda.“ Zvedl si kostnatými prsty k ústům sklenku a dopil svého dalšího Jacka, v tomhle věku už bez coly.
Text: Jiří Roth
Foto a kresba: Jiří Roth
Grafika ikony: Mužská věc