Změkla, vynechala poznámky o mé nejasné kariéře, nerozhodnosti i oldschoolovém bytu a na krátký čas se zdálo, že bude klid. Když pak ale během mé návštěvy zavolala bývalá manželka a dlouze se se mnou radila ohledně opravy našeho (a teď jejího) starého auta, vybuchla jako krabice se zábavní pyrotechnikou obohacenou o skutečné střelivo.

„Proč si tohle doprdele neřeší s Tomem? Co ty s tím máš společnýho?“
„No Tom nemůže vědět, co všechno se na tom měnilo, tak prostě – “
„No jasně! Maminka zavolá a ty jako hodnej chlapeček hned přihopkáš a seš celej k službám. Víš, jakej mám z tebe pocit?“
„Ne.“
„Že je ti deset!“
„To myslíš vážně?“ řekl jsem hlasem pokličky od papiňáku těsně předtím než povolí těsnění.

Před chvílí jsme dojedli, já se položil gauč a Julie šla vedle do pokoje pracovat, nejspíš na něčem, co znamenalo peníze, vliv a další fotku ve Forbesu. Vůbec jsem netušil, že otevřenými dveřmi poslouchá, jak se snažím vzpomenout, kdy jsme měnili brzdy a jestli přední nebo zadní a jestli se spojka opravovala celá nebo jen přítlačák – a i kdyby seděla vedle mě, bylo by mi to fuk. Takže když přidusala do obýváku se zaťatými čelistmi, nejdřív jsem myslel, že má průšvih v práci a chvíli mi trvalo než jsem pochopil, že po krátkém čase odpočinku jde znovu o moje selhání. Žaludek se mi okamžitě zauzloval. Řekla, že je mi deset?
„Ale my jsme se jenom bavili o autě…“ omlouval jsem se jako by mi vážně bylo deset – ale už jsem to cítil. Podobně jako když mi Julie předem děkovala, že něco udělám s kapkami na jejím stropě. Jen mnohem, k smrti silněji.

A zatímco Julie křiví rty v ironickém poloúsměvu a nadechuje se k další větě, mými lýtky, koleny a stehny vzlíná vražda. Nenápadně. Maskovaná za jemné brnění a mravenčení. A krátkou, ale silnou fantazií o tom, že žena, která se mě právě pokusila zbavit výsledků čtyřiceti let života, by měla zmizet ze světa. Okamžitě a úplně. Chvění pokračovalo a kdyby se dostalo přes polovinu těla, k břichu, k rukám a pak do hlavy, nejspíš by se to stalo. Jenže mechanismus, který chtěl zabránit, abych další roky strávil ve vězeňské knihovně se ozval včas. Na úrovni břicha se mravenci zastavili a obrátili svůj jed a energii dovnitř mého těla a nechali mě ochrnout. Zamrznout. Zmrtvět. Poslouchal jsem tu hysterickou bouřku, viděl, jak Julie přechází po pokoji a v náhlém záchvatu hlučně přemisťuje knížky, vázy a hrnky od snídaně – a nepřestává zpochybňovat základ mé existence. A na nic jsem neměl odpověď.

„Jaks to tenkrát myslel s těma dětma?“
Seděl jsem na gauči a s vyprázdněnou hlavou pozoroval její rezolutní pohyby. Nakonec se postavila přímo nade mě a dala si ruce v bok: „Jaks to teda myslel? Řek sis, že už jsem stejně taková stařena, že by to stejně nešlo, co?“
Vystihla to přesně, ale nedokázal jsem odhadnout, co by nastalo, kdybych kývl. Kromě toho – představa, že by ten nevyzpytatelný běsnící tvor přede mnou byl matkou mého dítěte mě lákala asi jako dlouhá poprava v čínském stylu. Navíc jsem už jednu rodinu založil, vcelku úspěšně to překlepal ke snesitelnému rozvodu a neměl nejmenší chuť celou tu jízdu opakovat. Děti mají mít mladí hezcí tělesně zdatní lidé a ne pochroumané figury na dostřel od stáří. Navíc jsem neměl prachy a finančně záviset na někom jako Julie by znamenalo domácí peklo. Byl jsem idiot, že jsem se rozplozovacího tématu vůbec kdy dotkl a tady to mám.

„Tak co mi k tomu řekneš? Nic?“ opakovala obrovská mocná postava někde vysoko nad dávno mrtvou vzpomínkou. Tohle znám, už jsem to viděl, slyšel a tělo mi přestalo fungovat a jenom nehnutě čekalo, až to přejde. Jenže to bylo dávno, tak dávno, že ta vzpomínka ani neměla tvar. Její lokty a nohy připomínaly pavoučí končetiny, stála přímo přímo nade mnou a trochu se nakláněla, jak demonstrativně čekala na odpověď. Uvažoval jsem co říct, aby se na mě nevrhla a neuštkla a neodvlekla někam do své reality, ale trochu síly k naplnění pudu sebezáchovy mi ještě zbylo.

Vstal jsem, obešel Julii s jejími zatnutými čelistmi a dokonalým černým mikádem, prošel kolem jejích rtů a jejího zadku, kolem jejího jazyka a prsou, které mohly být i mnohem menší, prošel jsem kolem všech našich zámků, svazků a řetězů docela klidně, ale na hraně infarktu, mrtvice a nejasné hrůzy z toho, co by se mohlo stát.
„Já jdu prostě pryč,“ oznámil jsem jí tichým hlasem a na jílových necitlivých nohou vyšel z bytu.
„Jasně, utýct, to je jediný, na co se vzmůžeš,“ vyslala ke mně obvyklý tón na hraně smíchu, aniž by si aspoň náznakem uvědomila, že zamrznutím a následným útěkem jsem jí zachránil život.

Text: Dalibor Demel
Foto: Brandon Morgan a Rafael Garcin na Unsplash