Konec klidu. Absolutní konec jakéhokoli náznaku klidu. Věděl jsem to hned když jsem otevřel dveře a uviděl ji stát na rohožce, v pastelovém saku a džínách.
Je s velkým podivem, že co se příkladného prožití adventu týče, nenechám se inspirovat svým manželem. Ten si adventní dny a celé vánoční svátky umí užít vždy dokonale.
Moje intuice byla správná a už se procházím kolem výloh a zvažuju, kam se půjdu najíst, když najednou tupý náraz se mnou mrští na železný plácek připomínající obří lopatu na smetí a spolu s odpadky se ocitám v obřím kontejneru.
Když testuju, tak mě nejvíc zajímá emocionální stránka. V momentě, kdy si nebudu všímat emocí, to skončí jako u aut. Bude to jen spotřební záležitost. Motorky by takhle neměly skončit a neskončí.
Hned nazítří jsem usedl k počítači. Přivítal mě systém na registraci vozidel k technické kontrole a navedl mě na první bod registrace – určení vozidla.
„Možná jsem ti zachránil život, ty pitomče,“ řekl jsem mu. „Stačilo blbě trefit válce a měls ty odražený broky v břiše.“ Nasadil jsem si kuklu a ještě než jsem se zavřel do helmy, dostal poslední doporučení.
Vzrušením a rychlostí se mi chvěje celé tělo. Taktak se držím na nohách. Nemůžu to už vydržet a propadám v hysterický smích. Los! Na zadku! Na sněhu! Kopcem dolů! Zapomínám na důvod i nevyhnutelný konec své cesty.
