Svatá Julie, patronka Korsiky, pocházela ze šlechtických kruhů a ukřižovali ji někdy kolem roku 425, protože se nechtěla zapojit do jakýchsi veselých pohanských slavností. Tahle Julie nakonec vykázala podobnou, svým způsobem úctyhodnou nesmiřitelnost, ale v úvodní fázi našeho vztahu byla prostě jenom protivná a arogantní.

„No tak jo,“ pokrčil jsem rameny, nechal ji stát před otevřenými dveřmi a po chvilce zkoumání zjistil, že jsem k ní stropem poslal výluh ze svého těla. Srala mě a zároveň jsem si přál, abych ji měl v té vaně nahou a mohl jí chytit za krk, vteřinu přidržet hlavu pod vodou a pak ji vytáhnout na světlo, osušit, navonět a nakrmit. To napadalo mě, který ženám na potkání vynášel kufry do schodů. Mě, který při plavání rybníkem na vlastní hlavě evakuoval topící se včely a vosy. Mě, jehož ruka na ženských tělech vždycky jen jemně přistála, ale nikdy na ně nedopadla. Tohle všechno jsem jí ale řekl až mnohem později a docela jsme se tomu zasmáli, v posteli a se slivovicí a filmem z kompu na peřině. Nejdřív se ale muselo vyřešit pojištění. Vyjednat to s majitelem bytu, který byl za poruchu odpadu zodpovědnější než já. A absolvovat několik ponižujících návštěv Míši, která vůbec nechápala, co se se mnou stalo – v čemž jsme se naprosto shodli. Nerozuměl jsem tomu příštích pár let.

„Ty už mě nemáš rád?“ ptala se nad příští obloženou mísou a já samozřejmě mlčel a pak to jako král všech zbabělců vyřešil jednou esemeskou a už svou malou Míšu ani její mazdu nikdy neviděl. Jenže ještě předtím už jsem Julii postavil před dveře omluvnou láhev vína a ona pak zazvonila a navrhla, že ji vypijeme spolu a když se mě pak při svlékání zeptala, kdy jsem měl naposledy sex a já odpověděl, že před třemi dny, na pár vteřin zamrzla a pak se na mě vrhla pěstmi, a to měla jen dvě deci a pořád ještě kalhotky.
„Tohle mi nedělá dobře, to mi vážně nedělá dobře,“ opakovala a bušila do mě a já se po dlouhé době cítil jako na speedu. Jelo to. Konec klidu. Absolutní konec jakéhokoli náznaku klidu. Věděl jsem to hned když jsem otevřel dveře a uviděl ji stát na rohožce, v pastelovém saku a džínách.

„Dobrý večer, já vám děkuju za láhev,“ řekla a usmála se, jako kdyby právě dostala slovo na konferenci – a hned zvážněla a podívala se mi někam za rameno.
„V tu chvíli jsem si to nechtěl přiznat, ale… dovedete si představit, že v sobě máte malý dítě a to dítě úplně ochrne hrůzou? Jako když vidí někoho, kdo ho chce zabít,“ popsal jsem tu chvíli mnohem později svému psychoanalytikovi a on na to jako obvykle jen něco zamručel a mlaskl.

Tehdy, při pohledu na její napůl chlapský ohoz, jsem si to tak jasně neuvědomoval. Jen se mi někde v hloubce na zlomek vteřiny udělalo mdlo, energie v těle problikla a celé se to přepnulo na něco velmi blízkého pomstě. A když se na mě znovu podívala, byl jsem připravený. Zabiju tě, lásko, zničím tě, za to všechno, za to něco, tentokrát to bude jinak než sis zvykla, zlikviduju tě jako malou zdivočelou planetu a zbytky rozpustím ve sklenici vody a tu pak vypiju – mihlo se mi hlavou jako velká ryba pod ledem, jako stín obra, který jsem hned zaplašil. Proto přišla, ne aby si zašukala nebo opila, ale aby tenhle stín vylákala k hladině. Tušila, že tam je, ale byla stejně zmatená jako já  – a pravděpodobně ještě víc.

Text: Dalibor Demel

Foto:  Johannes Plenio na Unsplash