Kamarád zaměřil zrak na podlahu, kde kamsi spěchal mravenec. Utrhl kus papíru, vložil ho mravenci do cesty a pak ho přemístil na balkon. O cca čtyři metry dál a mimo interiér bytu. Tak.

Ze zbytku návštěvy si už moc nepamatuju, protože se mi hlavou honila neodbytná otázka: Jak bych reagoval, kdyby se mi něco takového stalo? Ten mravenec měřil tak pět milimetrů. Jestliže se dostal o čtyři metry jinam, znamená to, že se vzdálil osmsetkrát od svého původního bodu. Při mé výšce 182 cm by to znamenalo, že mě někdo přemístí o jeden a půl kilometru dál. To není moc. Ale ani málo. 

Představuju si, jak si jdu v restauraci s talířkem ke švédskému stolu nabrat jídlo. Očima už mám vybráno, když tu najednou fjuuuuuu, a stojím v nějaké ulici jeden a půl kilometru stranou. Je zima, na sobě mám tričko s krátkým rukávem, pantofle – a jsem hladový. 

Nevím, jestli mravenec té změně prostředí dává nějakou váhu, ale já tedy rozhodně ano. Proti mravencovi jsem 364x větší. To znamená, že tvor, který by přemístil mě, by měřil 663 metrů. Prostě takový mrakodrap. Něco jako Shanghai Tower, ten měří jenom o třicet metrů méně. Jak něčemu takovému chcete uniknout? Navíc když těch monster je kolem vás spousta a některé na vás mohou i šlápnout.

Jediné, co jsem zaznamenal, je směr přemístění, takže vím, že hotelová restaurace je někde vpravo. Vydám se na zpáteční cestu, jsem zmrzlý, hladový a mám i žízeň. Pominu to, že u sebe nemám ani vindru, protože něco takového neřeší ani mravenec. Vezmu tedy za vděk malým obchůdkem na rohu a zamířím si tam vybrat něco k jídlu. Už sahám za kliku, když mě silný vítr odmrští asi pět set metrů vlevo. Není tam žádný obchůdek s potravinami. Jsem zmrzlý, hladový, mám žízeň a k tomu jsem pěkně potlučený. 

Rozhlédnu se kolem sebe a usoudím, že když se vydám na sever, najdu tam širokou třídu plnou obchodů s potravinami. Moje intuice byla správná a už se procházím kolem výloh a zvažuju, kam se půjdu najíst, když najednou tupý náraz se mnou mrští na železný plácek připomínající obří lopatu na smetí a spolu s odpadky se ocitám v obřím kontejneru. Prohrabávám se směrem vzhůru, abych se neudusil, cestou ukusuji z vyhozené housky a z ohryzku jablka. Jsem zmrzlý, hladový, žíznivý, potlučený a děsně smrdím.

Na skládce je paradoxně všeho hojnost. Lidé s podobným osudem se spokojeně rozvalují mezi odpadky a živě mezi sebou klábosí. Je to místo, kde je už nic neohrožuje. Už nejsem zmrzlý, protože šatů je kolem spousta. Žaludek mám plný dobrot a žízeň jsem spláchl ledovým pivem. Šrámy už ani nevnímám a trochu toho smradu ještě nikoho nezabilo. Poprvé v životě zažívám pocit absolutního štěstí.

Text: Jiří Roth, Foto: Peter Volf/unsplash.com a archiv autora