Nehýbal se a dál vzlykal, nudle, sliny, krev. Sebral jsem ze země brokovnici, chvíli bojoval s mechanismem, a když se zlomila, vyndal jsem patrony a strčil je do kapsy. Pohrál jsem si s myšlenkou, že mu tu flintu rozmlátím o kmen stromu, ale pak jsem si ji přehodil přes záda a podíval se na něj. Teď už se opíral se o lokty a s červeným soplem na rtech mě pozoroval.

„Dej mi zbytek patron,“ požádal jsem ho.
„Proč? Co chcete dělat?“
Nejdřív jsem myslel, že je to překvapivý pokus o odpor, ale i přes krvavý ksicht jsem pochopil, že má strach.
„Dej mi ty patrony.“
Chvíli se hmoždil s opaskem pod zeleným kabátem a pak mi s roztřesenou bradou podal podlouhlou sumku s nápisem CONDOR. Trhl jsem suchým zipem a byly tam, srovnané jako oddělení novorozenců. Hodil jsem ji na druhou stranu silnice, oba jsme slyšeli jak dopadla. Podíval se na mě, zdálo se, že se mu ulevilo.

S puškou v ruce jsem se vrátil k motorce a nasadil si helmu. Pořád se opíral o lokty a popotahoval nosem.
„Možná jsem ti zachránil život, ty pitomče,“ řekl jsem mu. „Stačilo blbě trefit válce a měls ty odražený broky v břiše.“
Nasadil jsem si kuklu a ještě než jsem se zavřel do helmy, dostal poslední doporučení: „Kdybys chtěl volat policajty, tak počítej s tím, že jim řeknu, žes na mě vytáhl zbraň. Přestože jsem se ti snažil vysvětlit, že jsem měl nehodu. Policajti ty stopy najdou, ležel jsem tam celou noc. S tou zelenou kamizolkou bys měl po prdeli, kamaráde. Tak buď rozumnej.“

Mlčky na mě zíral. Možná přemýšlel, možná ne, pro mě to tam skončilo. Zmáčkl jsem startér, pomalu se rozjel a po pár desítkách metrů opatrně, naplocho odhodil brokovnici do kopřiv v příkopu. Za chvíli se objevil plácek s vyrovnanými kládami a můstkem přes příkop, spojení s asfaltovou vlásečnicí. Přidal jsem, kopl tam dvojku, najel na silnici, ale ve vyšší rychlosti se motorka okamžitě rozvibrovala. Odnesla to vidlice. Cestu do Prahy s tím zvládnu, ale Tom se posere. Sjížděl jsem do údolí, celý roztřesený a jen vidlicí to nebylo. Začal se mi zvedat žaludek. Rozklepaly se mi nohy a svaly za krkem tuhly do kamenného límce.

Za pár minut jsem musel zastavit u kapličky s Panenkou Marii obloženou umělohmotnými květinami, sotva jsem si stihl sundat helmu a už jsem zvracel. Nepřestával jsem se třást, zima a nervy. Právě jsem málem zabil chlapa jenom proto, že mi chtěl rozstřílet motorku. Stačilo párkrát švihnout a bylo po něm a mě by čekala basa. Co to bylo za šílenství, když jsem zvedl ruce s helmou nad hlavu a chystal se švihnout? Kdo tam dole vlastně ležel? On nebo já? Koho jsem to chtěl umlátit k smrti? Kdo držel tu helmu nad hlavou v jasné představě, co musí udělat? Vybavil jsem si kámen přivázaný k mnohem delšímu koženému řemenu, jak letí nad travnatou plochou podobnou louce u které jsem zastavil a pštrosovitý pták o málo menší než já sám, se skřekem padá k zemi. Dopotácel jsem se ke kapličce, jednou rukou se opřel o starou zeď a znovu zvracel, ale dotek omítky uklidňoval, byl jsem tady. Ve světě malých barokních staveb, omítek a nádherných pestrobarevných květin z plastu.

Ze silnice se ozval zvuk motoru, je ráno, lidi začnou jezdit do práce. Neměl bych zvracet takhle blízko kaple, někdo by to mohl považovat za rouhání, vzburcovat lidi ve vsi a já pak v protisměru potkám rozezlené vesničany s traktory, pluhy a pochodněmi. Rachot se blížil, znělo to jako nastydlá sekačka. Pořád ještě v předklonu se slinovým jojem u pusy jsem se ohlédl. Byl to on, ve starém zeleném aru bez střechy. Obličej si už stihl otřít, ale i z dálky jsem viděl ty rudé šmouhy, něco mi připomněly.

Všiml si mě. Stačilo mu stočit volant, motorka stála hned u silnice a já jen o kousek dál. Zůstal jsem zlomený v předklonu, pravé koleno se mi pořád ještě třáslo, nedalo se to ovládnout. Blížil se ke kapličce, unavený rumunský motor hučel a sténal a starobylá maska na mě zírala jako hlava dávno vyhynulého zvířete, které se vynořilo z jámy času, aby se ještě naposledy do něčeho zahryzlo. Archaická morda rostla a já věděl, že neuniknu, že překvapení a obludná přesila je na druhé straně, že tohle zvíře pochází ze světa, kde jsou helmy i kameny na řemenu k ničemu. Obrovský čumák rozdělený svislými zelenými tyčemi se s řevem blížil a na černém nárazníku jsem jasně četl písmena první části jesenické espézetky JE – . K číslům jsem se už nedostal. Tělo se mi najednou uvolnilo, ozval se zapomenutý instinkt a ten říkal, abych se neobracel zády. Abych se k ničemu důležitému, strašidelnému, ani smrtícímu neobracel zády. Narovnal jsem se a otočil, nechtěl jsem se nechat zabít hryznutím do zadku. A pak jsem jen viděl, jak se železná tlama odklání a muž za volantem se na mě dívá z krví poznamenané tváře. Jako přízrak něčeho, co dobře znám, co jsem viděl a cítil mockrát. A zdálo se mi, že i v něm se něco změnilo.

Jeho pohled v té prodlužované vteřině mi říkal, že v tu chvíli vystoupil z příběhu zmláceného člena mysliveckého spolku a ucítil v sobě ozvěnu hlasu, na který už dávno zapomněl. Nebo jen nechtěl spáchat hřích před porcelánovýma očima Panenky Marie? Těšil se, až si dá v chalupě sprchu, něco nalže rodině a pokusí se na všechno zapomenout? Nevím. Minul mě a odjížděl. Díval jsem se na jeho siluetu za velkým volantem, jak se vzdaluje do nového dne a než zmizela za zatáčkou, prolnula se do šachové figurky zasazené v hračce.

Znovu jsem se předklonil, v hlavě mi hučelo, svět se zvětšil, protáhl do nekonečna a moje ubohé tělo, které se právě těsně minulo s vraždou, si pořád ještě zvykalo. Nicméně na táboření a aklimatizaci nebyl čas. Nutně jsem potřeboval město. Tramvaje. Metro. Paneláky Jižního města, dálnici, maximální množství betonu, oceli a skla. Vyplivl jsem pár centilitrů žaludečních šťáv a zbytků jater na roštu, které jsem si včera dal na cestu v Koutech nad Desnou a podíval se na hodinky. Blížila se devátá, ale pro dnešek už toho bylo dost. Napsal jsem Andree, že jsem OK a zůstal v horách přes noc viset viset bez signálu, což byla v podstatě pravda. A že už se nemůžu dočkat, až budu u ní, což byla pravda naprostá. Ještě srdíčko, čtyřlístek a kytku, aby byla v klidu, když už já jsem v klidu nebyl a možná už nikdy nebudu.

Vytáhl jsem z tašky na motorce láhev s vodou, vypláchl si pusu a napil se. Ta barva zavazadel mi byla povědomá. Podobná hnědá kůže, z jaké se dnes vyrábějí boční motobrašny Spirit Motors, kdysi kryla vstup do chatrče váženého muže, na kterého jsem spoléhal. Byl mou poslední nadějí před opuštěním světa, ale nepřijal můj dar a odmítl mě, přestože jsem neměl žádnou, ani tu nejmenší vinu a on to věděl. Nenávidím ho ještě dnes. Přivázal si na tu kůži vlčí lebku na znamení síly, ale žádnou skutečnou sílu neměl. Byla to jen stará bázlivá krysa. Stejně jako jeho synové, kteří mě pálili žhavými uhlíky a jeden se na mě dokonce vymočil, ten zmrd. Bouchl jsem pěstí do sedla, znovu zabalil láhev a nasadil si svou prasklou přílbu. Vůbec nebylo bezpečné v ní jet, ale musel jsem vystačit s tím, co mám. Takže jsem nastartoval a obrátil stroj do protisměru. Nechtěl jsem riskovat, že z hlavy toho zeleného pitomce vyvanula osvícená chvilka a v příští vsi by na mě čekal zátaras ze zemědělských strojů a myslivců. A pak jsem se konečně doopravdy rozjel a vydal se na dlouhou, roztřesenou cestu domů.

Pokračování příště…

Text: Dalibor Demel

Foto: Jack Anstey na Unsplash