Nebýt prvního rozchodu s Julií, obyvatelkou bytu s promočenou střechou a později mých nejhorších nočních můr, moje helma by nepraskla. Zůstala by pevná a chránila změklou hlavu na věky, protože jako motorkář jsem byl velmi opatrný. Komisař u zkoušky měl radost, jak svědomitě oblikávám každou překážku, brzdím před přechodem a proplétám se městem s ostražitostí kocoura v cizím teritoriu. To už jsme s Julií chodili pár týdnů a dlouho jsem si nedokázal vybavit, co jsme spolu dělali.

Kina? Hospody? Výlety? Možná, z denního života s ní jsem si pamatoval jen vybledlé cáry výjevů. Určitě jsme měli zmrzlinu s čokoládou a kokosem a občas ovesné nebo kukuřičné kaše se závějemi oříšků a sušené kustovnice čínské. Několikrát mandlové mléko. Jeli jsme spolu vlakem a když jsem na ni v jídelním voze zvýšil hlas, rozplakala se, nechala po tváři koulet jednu slzu za druhou a divila se, že to nejde zastavit. Ale jinak? Co jsme za světla dělali? Dvakrát jsme se vloupali na šroťák a jednou do staré továrny. Trvalo roky, než jsem si začal doopravdy vzpomínat. Psychoanalytik, kterého jsem si pořídil mezi druhým a třetím rozchodem se zmínil, že mysl má schopnost v sobě ty nejhorší věci pohřbít, protože by bylo příliš trýznivé nechat je živé poletovat vědomím. Pohřbít nebo nalakovat sladkou růžovou barvou ozvláštněnou květinami a světelným koulemi plnými moudrosti. Za dne (pokud jsme zrovna nebyli v posteli) ve mně něco postupně ochrnulo a ožívalo jen v noci, kdy jsme byli v posteli vždycky a jak to teď vidím z odstupu svého venkovského útočiště – kdy jsem se ji pod záminkou sexu snažil zabít. Samozřejmě s nezvratným přesvědčením, že patřím k těm několika málo šťastlivcům mezi miliardami, kteří našli svou životní, transcendentální, mystickou a neustále vlhkou lásku, pro niž bude jednou smrt jen špatně promazanou postranní brankou k větší slávě.

„No jistě, že s tím odpadem něco udělám, ale vůbec netuším, odkud to teče,“ řekl jsem při našem prvním setkání nevzrušeným tónem, aby bylo jasné, že nějaké její ironie, chladný výraz a pohazování ofinou na mě neplatí – ale už bylo pozdě. Tak jako ve filmech jsou často zápletka a poselství symbolicky vyjádřeny v první scéně a dialogu, základní kostra našeho vztahu v téhle chvíli už stála. Já jsem ten, kdo něco udělal špatně a omlouvá ho jen to, že to nebylo schválně. Ona je tu proto, aby mě za cenu vlastní újmy na chybu upozornila a přiměla mě ji napravit a posunout se tak na její vývojový stupeň.
„No tak se to pokuste zjistit,“ doporučila mi a dodala, že by ve svém bytě nerada nosila deštník.

Svatá Julie, patronka Korsiky, pocházela ze šlechtických kruhů a ukřižovali ji někdy kolem roku 425, protože se nechtěla zapojit do jakýchsi veselých pohanských slavností. Tahle Julie nakonec vykázala podobnou, svým způsobem úctyhodnou nesmiřitelnost, ale v úvodní fázi našeho vztahu byla prostě jen  – protivná a arogantní.

Text: Dalibor Demel

Foto: Julia Kadel na Unsplash