Pro časopis Drž stopu jsme připravovali rozhovor s Pepou Sršněm Šilerem, instruktorem motoškoly, kaskadérem a testovacím jezdcem, jehož jméno znají všichni motorkáři napříč republikou. Při té příležitosti jsme našli v archivu rozhovor, kdy vzpomínal na své začátky. 

Odmalička mě rodiče vedli ke sportu, ale protože jsem individualista, tak jsem měl problém se sporty, kde je víc lidí. Z hokeje mě vyhodili za 14 dní, protože jsem nechtěl nikomu nahrát.

Motorky přišly v sedmi letech u dědy, kterej měl dvouapůli jawu. V době kolem vojny se mi dostaly do ruky nějaké časáky z Ameriky, kde byly mašiny s vysokými řídítky, potetovanej Reno Raines a mě to hrozně chytlo. Kámoš mi pak půjčil harleye a pro mě, kterej do tý doby jezdil jenom na jawách, to byl svátek.

Když jsem viděl kazetu z Anglie, na který se předváděl Gary Rothwell, úplně jsem se zbláznil. Ten začal s hnutím Streetfighters, kdy Angláni zbavovali motorky kapot, dávali jim široký řídítka a blbli na tom na ulicích. Hrozná rebelie, žádnej okruh, nic… To mě draplo, tak jsem začal zkoušet ty věci sám na letišti, vždycky dvě piva v hospodě, na letiště, zase dvě piva v hospodě, takže jsem byl veselej… Rok jsem se takhle plácal a začalo mě to hrozně bavit.

Na kawě jsem měl první vystoupení za buřta a pivo. Pak jsem si pořídil Yamahu FZR 1000 EXUP. První kombinézu mi tenkrát koupila v Německu nějaká holka. Já chodil krást hliník, abych měl na benzin…

Jel jsem na svoje první vystoupení, cestou jsem předjížděl starou stovku, tý v tu chvíli upadlo zadní kolo, narazila do mě a hodila mě na protijedoucí auto. Utržená noha, obě ruce, přežil jsem jen zázrakem. Z pojistky jsem si koupil motorku, ještě jsem nemohl chodit, a už jsem jezdil na mašině.

Nějakej kluk z Moravy chtěl překonat rekord v jízdě po předním kole, kterej držel Kevin Carmichael – to bylo 162,5 m. Dva tejdny jsem trénoval a ujel po předním kole 270 m. Krátce nato jsem zajel sedm světových rekordů zapsaných do Guinnessovky. V ten moment se to celý rozjelo směrem, kterým jsem chtěl.

Začal jsem jezdit show, jezdil jsem taky s Pavlem Hanzlíkem, spolupracoval s Ondrou Lelkem. Oba dva umřeli ve stejnej rok. Ondru zabil řidič na silnici, Pavel se zabil při show v budějovickým pivovaře. Pavel mě hodně naučil a díky Ondrovi dneska dělám svou motoškolu.

Za rok najezdím taky sedmdesát tisíc kilometrů na motorce. Opravdu hrozně.

Dneska si můžeš ve dvaadvaceti letech s minimální praxí na malý motorce koupit mašinu, která jede 300. Všichni dokážou jet rychle rovně, ale nikdo nedokáže zatáčet.

Motoškola se chytila neskutečným způsobem. Učím lidi na okruhu, jsem schopnej naučit je blbnout na letišti, jezdit na silnici, předcházet krizovým situacím…

U nás se stále lidi dívají na motorkáře jako na třídního nepřítele. Jede na motorce, je to rebel. To je česká nátura, tolerance na silnici je nulová. Třeba v Itálii si každej dělá, co chce, ale respektují se a nedělají si naschvály.

Dělal jsem hroznej bordel na silnici, ale nikdy jsem nic neprovedl. Byly doby, kdy klatovský policajti za mnou přijeli, vzali mě na oběd a byla dohoda, že když jim nebudu dělat bordel ve městě, nechaj mě mimo město na pokoji. Tak jsem ve městě přestal.

Kupodivu jsem si nikdy nerozbil při tréninku držku. Vlastně jo – mám sešroubovanou klíční kost, to bylo z banality, kdy jsem stál na nádrži, nějak mi uklouzla noha, spadl jsem a zlomil si kličku. Pak jsem jednou spadl v Maďarsku, kdy mi uchcalo přední kolo ve sto osmdesáti. Jinak nic…

Spousta lidí jde na motorku s tím, že stejně spadne. To je ta největší hovadina, kterou může člověk říct… člověk, kterej si to říká, tak stejně spadne. Když jdu jezdit s tím, že spadnu, nebudu mít respekt a spadnu.

Nic v životě nedělám napůl. Když se rozhodnu, jdu za tím a chci být perfekcionista.

Když testuju, tak mě nejvíc zajímá emocionální stránka. V momentě, kdy si nebudu všímat emocí, to skončí jako u aut. Bude to jen spotřební záležitost. Motorky by takhle neměly skončit a neskončí.

Když jsem začal dělat testy pro autosalon, tak jsem si umínil, že budu říkat pravdu. Vždycky řeknu, k čemu je motorka určená, pro koho a vždycky ji ženu do maxima, abych byl schopnej lidem vysvětlit, co ta motorka snese. Kdyby se mělo testovat podle zákona, tak to dělat nemusím. Podle rychlosti v zákoně je každá motorka geniální.

Jasně, je to test Pepy Šilera. Kdokoli jinej to může vidět jinak.

Nějakej úředník vymyslel, že kdo má papíry na auto, může řídit 125 skútra. Taková blbost. Podívej se na YouTube a dej si nehody na skútrech – uvidíš lidi, jak odjížděj z krámu a padaj na deseti metrech.

Musíš mít respekt, ne strach. To nejdůležitější je v hlavě.

 

Text a ilustrace: Jiří Roth