Poslední dobou se sebou špatně vycházím. Nenávidím svou práci (opravuju špatně položené potrubí), ale mám strach odejít. Krátce po padesátinách mi diagnostikovali cukrovku druhého typu.
Policista pokračoval ve výslechu poškozeného řidiče, když padla poslední otázka: „Všiml jste si něčeho, podle čeho bychom mohli toho muže najít?“ „Jo, všiml,“ zamračil se řidič. „Neměl hlavu.“
„Nechtěl jsem... Bolí to?“ ukázal si na krk. Mlčela, ještě chvilku se na něj dívala a pak vstala. Oklepala si z kožešiny kolem pasu listí, přišla k němu, upravila si vlasy a přiblížila svou tvář k té jeho na vzdálenost dětské dlaně.
Zkusil jsem to: „Nechcete si přisednout?“ Lehce se usmála, přikývla a než si přisedla ke stolu, vyčarovala ze servírovacího stolku talířek, sklenku a láhev vína navíc. Ona s tím počítala!
„Když se ve svým věku pokusíte vykrást kolíbku, nikdy nevíte, co z tý pročůraný temnoty vytáhnete. Tak se prostě seberte a běžte se ohřát k ohni. Chápu, že ten naražený zadek musí bolet...“
Se zavřenýma očima ucítil dotyk na rameni, „a pak její jazyk na svý bradě, chápeš? Stál tam a nedokázal se pohnout ani o milimetr,“ obrátil jsem se k Julii právě včas, abych si všiml, jak se usmívá.
Paní Morová musela svého muže udat. Udělala to. Byla přesvědčená, že jedná pro jeho dobro. Nemohl přeci žít s panenkou a zapomínat na rodinu. Policie předvolala pana Mora k výslechu.
Soustředěně klouzala tenkou vrstvičkou potu nahoru k hrudi, přes žebra nechala bříška prstů doputovat k rameni a tam se konečně zastavila a stiskla. Znehybnila ho, nedokázal ze sebe vymáčknout nic.
Angeliky bratr patřil k drogovému kartelu a padl v boji o obranu teritoria. Jo, přesně takhle to řekla. Jejího bráchu někdo odpráskl za to, že prodával drogy na cizím území.
Když vidím jako řidič auta motorku, jak mi vjíždí z vedlejší, tak mám vždycky čas jet trochu pomaleji. Nepředpokládám, že na mašině vypálí, protože tam může být flek oleje, cokoli...
