Lidé mají hluboko v sobě ukryté různé představy a touhy. A i když tyto touhy nikdy nespatří světlo světa a nikdy nedojde k jejich uskutečnění, mohou i tak ovlivnit život toho, kdo je v sobě ukrývá. Hrdinové povídek knihy Smrtelná touha ty svoje představy uskutečnili. Když si jejich příběhy přečtete, možná vás napadne otázka, jestli to stálo za to. Odpověď nečekejte. Tu si musí každý najít sám.
Dokončení
Když ráno v kanceláři sahal do tašky, kde měla být Monika, nahmatal jen starou čepici, kterou už několik měsíců sebou nosil, protože ji zapomínal vyndat. Monika byla pryč. Pan More věděl, že ji do tašky dával než se oblékl. Pak musel do skříně pro kabát a v tu chvíli se přitočila k jeho tašce manželka. Má ji tedy ona! Pan More neváhal ani okamžik a vyrazil k domovu. „Kde je? Kde je?“ Otázku opakoval neustále dokola se stoupající zuřivostí. Jeho žena se mu snažila něco vysvětlovat, ale neposlouchal ji. Neustále opakoval ta dvě slova a převracel při tom byt vzhůru nohama. Nakonec paní Morová rezignovala a vyndala panenku z koše na prádlo. Pan More ji začal zuřivě líbat a hladit. Prohlížel, zde se jí nic nestalo a když si všiml šmouhy na jejím obličeji, běžel ji hned umýt. Paní Morová se rozplakala. Její muž si toho ale nevšímal a vracel se rychle do práce. Bude si muset dávat pro příště větší pozor. A hlavně nesmí nechat Moniku ani na okamžik bez dozoru.
Paní Morová se vydala k lékaři. Bylo to potupné a ponižující, styděla se až do morku kostí, když vyprávěla lékaři svého muže co jí tíží. Lékař vytočil jakési číslo a dlouze hovořil s někým na druhém konci drátu. „Pokud není nebezpečný svému okolí, nemůžeme ho odvést do nemocnice proti jeho vůli. Musíte ho dostat k nám do ordinace. Pak se mohu pokusit něco udělat,“ vysvětlil posmutněle lékař. Paní Morová nedoufala v to, že se jí podaří přimět svého muže k návštěvě lékaře. Nemýlila se. Pan More nechtěl o doktorovi ani slyšet. Cítí se výborně, stejně jako jeho panenka Monika. Paní Morová nevěděla kudy kam. Odešla k přítelkyni a té vše pověděla. Někomu se musela svěřit. Kamarádka zpočátku celou situaci zlehčovala, ale když vyslechla příběh až do konce, zvážněla. Její manžel byl právník. Navrhla paní Morové, aby mu to pověděla. Třeba na něco přijde. „Jediná možnost je ohrožení mravní výchovy mládeže. Máte tři děti a chování jejich otce jim může uškodit,“ soudil doktor práv.
Musela svého muže udat. Udělala to. Byla přesvědčená, že jedná pro jeho dobro. Nemohl přeci žít s panenkou a zapomínat na rodinu. Policie předvolala pana Mora k výslechu. Přišel i s Monikou. Vysvětlil jim, že se bojí, aby jeho děvčeti nikdo neublížil. Výslech netrval dlouho a dlouho ani netrval rozsudek soudu. Nařízené ústavní pozorování. Pro pana Mora si přijeli ve středu odpoledne. Jel s nimi jen pod podmínkou, že pojede i Monika. Souhlasili. V ústavu ale nemohl spát s Monikou v jedné místnosti. Byla tu oddělení pro muže a pro ženy. Každý večer odevzdával pan More svojí zrzavou Moniku zřízenci, ten ji ukládal do kanceláře k panu primáři a každé ráno si ji u pana primáře pan More vyzvedával. Pozorování bylo jednoznačné, léčba už tak jednoznačná nebyla. „Musíme zbavit pana Mora jeho závislosti,“ mínil asistent pana primáře. „Nejlépe tím, že mu panenku prostě sebereme a hotovo.“ Pan primář nesouhlasil. Věděl, že pacienti podobného typu jsou velmi citliví. Nešlo přeci jen tak sebrat někomu věc, na kterou je citově fixován. Protože byl primář, nařídil léčbu odlišnou. Prvním krokem měla být série dlouhodobých rozhovorů, kdy se mělo přijít na důvod vztahu pana Mora a Moniky. Pak se mohlo začít s terapií, která by důvody odstranila.
Pan primář byl moudrý člověk. Všichni to o něm věděli a všichni se proto s ním chtěli radit. I ve světě. Právě tento týden odlétal na tři dny do Ženevy. Vedení se ujal mladý asistent. Ten zastával poněkud jiná stanoviska a rozhodl se, že pana primáře překvapí. „Pane More. Moniku musíme na delší čas ubytovat zvlášť,“ začal vlídně. Pan More ale nesouhlasil. Nehodlá se od Moniky hnout ani na krok. „Potřebuje také vyšetření,“ snažil se pana Mora přesvědčit mladý lékař. Pan More mu ale nevěřil. „Jak můžete vyšetřovat panenku?“ odzbrojil lékaře. Ten se ale nemínil vzdát. Přivolal zřízence a stranou mu krátce vysvětlil, oč jde. Zřízenec přikročil k panu Morovi a sice šetrně, ale dost rozhodně mu panenku sebral. Mladý lékař ji vzal a odnesl. Nemělo smysl pana Mora šetřit. Nebyl tak moc duševně nemocný, když si uvědomoval, že má vztah s panenkou. Zavřel ji u pana primáře do trezoru. „Možná bude rozumné ji prostě zničit,“ zabrblal si při tom. V kanceláři pana přednosty stáli spolu se zřízencem, když se ozval z chodby křik. Pan More zápasil s dalším zřízencem a dožadoval se své Moniky. Během chvilky už čelil prudkému proudu studené vody. Nevzdával se. „Co je s mojí panenkou?“ křičel a voda se mu drala otevřenými ústy do plic. Vykašlával ji ven a křičel na zřízence tu samou otázku. Znovu a znovu. „Spálili jsme ji,“ zařval na něho zřízenec. Měl ho plné zuby, toho směšného ajznboňáka, který se staral jen o blbou panenku.
Pan More se uklidnil. Přestal klást odpor. Dokonce se začal usmívat. „Ach tak.“ To bylo vše, co řekl. Pak se nechal odvést do pokoje. Při večerní vizitě byl pan doktor překvapený, jak to přijal klidně. Je to tak. Starý pan primář sice dovede hodně, ale přeci jenom, používá staré metody. Pan doktor se usmál na pana Mora. „Uvidíte, všechno bude v pořádku,“ pravil povzbudivě. „Já vím,“ přitakal pan More. A tím to vlastně skončilo. Pak už se stalo jen to, čeho se starý pan primář v koutku duše obával. Pan More se oběsil.
Text: Jiří Roth
Ilustrace: Iva Coubic
Ikona: Mužská věc