Po jednom z těch nádherných osamocených večerů s láhví sicilského vína ze soutěsky Tondi a internetovým sexem se mi zdál sen: nazul jsem si lyžáky, zapnul bundu a z jakési díry dostromečkoval k vleku v podobě pohyblivýho chodníku. Nebyla žádná sranda udržet na něm rovnováhu, ale já to všechno zvládl, byl jsem fakt ve formě. Těšil jsem se, jak si užiju sjezdovku, slunce, zatáčky, prašan a vůbec. Jenže když jsem po všech těch přípravách vyjel až na horní stanici vleku, místo široké manšestrové sjezdovky mě (pořád ještě v budově lanovky) čekalo jen pár metrů rozbředlého sněhu. Svah a s ním i výhled na sklizeň po námaze zmizely. Stál jsem tam jako blbec v plné lyžařské polní a uvažoval, co jsem udělal špatně, až jsem se raději probudil a připomněl si, jak ta dvě zcepenělá vzácná zvířata táhl k táboru jako mladý superman ročník minus desítky tisíc něco. 

Elitní český psychoanalytik s mezinárodní pověstí, u něhož jsem na Juliino doporučení skončil v době těsně před dosažením dospělosti (přibližně v 55 letech), považuje supermanství za příznak raně falické fáze a obranu proti kastraci hrozící ze strany otce. Mohl jsem si vybrat hasiče nebo záchranáře, vojáka už méně, protože současná společnost nepovažuje armádní uniformy za ohoz pravého hrdiny, i když válka na Východě by to mohla změnit. Schopnosti na hraně nadpřirozena ale zůstávají v kurzu.

Chlapečkové posedlí vítězstvím nad tatínkem mají různé fantazie, ale o tom nastávající muž s dvojitou kořistí nic nevěděl. Užíval si chvíle dokonalýho štěstí. Novinka. Nádhera. Takhle se má člověk cítit pořád. Nebyl v tom výbuch radosti ani klid jako když se večer díváte na hladinu jezera. Všechno bylo prostě – v pořádku. Život znamenal výhru, duchové nebo někdo ještě mocnější, možná dokonce on sám, rozhodl, že všem těm zkrvaveným nácvikům velkých a opravdových činů je konec. Dlouho si odkašlával, snažil se a teď konečně začne zpívat, samozřejmě, jinak to být ani nemůže. Takhle je to správně, říkal si a tenké konce kmenů naložených dvojitou porcí masa, kožešiny, tesáků a kostí rozrušovaly lesní zem a značily přímou, jasnou a srozumitelnou cestu k novýmu životu. Ještě pár kroků a přijde to, ještě jeden mírný svah, žádný rokle ani skály, ještě kousek a bude doma.

Vůně ryb a tábora sílila. Cítil pachovou ozvěnu ohniště, zbytků kůží, rybích kostí, dětských soplů, potu dospělých těl, vlasů, rozšlapané hlíny, zkvašeného ovoce v nádobách vyrobených otcovýma rukama, pach známého světa, i svůj vlastní. Bylo poledne a slunce spolu s námahou z něj vytahovaly pot. Tekl mu po čele, v podpaží, po holých zádech. Ještě ráno si myslel, že být sám je lepší, ale teď je všechno jinak. Dvě zvířata nepřinesl z prvního lovu nikdo, teď bude s ostatníma rád, protože všichni konečně uvidí, kým ve skutečnosti je. Blížil se k posledním stromům před táborem, brzy ho někdo uvidí, nejspíš děti nebo ženy na lesní pochůzce, ale jako první potkal ji. Musela na něj čekat. Možná ho celou dobu pozorovala odněkud z úkrytu a teď se znovu ukázala, jako by čekala na svůj vlastní úlovek. 

„Hmmmm!“ opírala se o strom a pozorovala ho očima lišky, možná je to nakonec liška v lidské podobě, možná jo. 

Zastavil se a oddychoval, zpocené paže napjaté, i ramena, nohy, krk, mysl, i duše, všechno se v něm napínalo a já to cítil taky, zvlášť když se odlepila o kmene, pomalu k němu přišla a položila mu ruku na břicho. Celou teplou dlaň v dotyku, který nikdy neviděl, necítil a dokonce si ho ani nepředstavoval. Soustředěně klouzala tenkou vrstvičkou potu nahoru k hrudi, přes žebra nechala bříška prstů doputovat k rameni a tam se konečně zastavila a stiskla. Znehybnila ho pohledem, nedokázal ze sebe vymáčknout nic, ani slovo, ani myšlenku – jak tohle dělá, co to znamená, co je to nepřirozený kouzlo? Stál tam, vzpíral poloviční váhu šelmy a prasete a tělem mu projíždělo chvění. Ne slasti nebo příchylnosti, ale neznámýho zapomenutýho děsu, nejvyššího ohrožení, většího než kdyby se na něj řítila celá smečka těch skvrnitých mrch. Věřil, že s těmi by si poradil, určitě, rozmlátil by jim palice sekerou nebo by se chytil spodní větve stromu a vylezl do koruny a kdyby se některá odvážila za ním, jednu po druhé by probodl svým nekonečně dlouhým oštěpem a nechal je spadnout k patě stromu, ale teď… 

Od nohou po temeno, do krve a do duše mu pronikla tíha nesrozumitelné vzpomínky. Kouzlo, něco odjinud, tenhle pocit sem nepatří, právě vybojoval svůj životní zápas a teď pomalu taje a měkne jako – ne, to ne – jako otcova hlína. Jako bláto odsouzené k tomu, aby se bez tvaru a smyslu nakonec rozteklo po zemi a zmizelo. Stiskl kmeny v dlaních a ramena se ještě víc napjala. 

„Tak dvě,“ řekla a ukázala zuby v úsměvu. „Hmm. Dvě zvířata na prvním lovu. To jsem ještě neviděla.“ 

Z nazelenalých očí na něj svítilo něco známého, vlastně byla krásná, do šedivějících vlasů si zapletla kytky, musela je natrhat, zatímco číhal na svou kořist. Ráno je neměla, připravila se. Problesklo mu hlavou, že do takových očí by se měl dívat z koruny stromu, úplně z vrcholu, ale ne, byla blízko. Cítil, jak vydechuje chladný vzduch, protože jeho tělo bylo žhavé námahou, pevné a zároveň křehké. Zavřel oči, aby unikl, ale držela ho svou zaklínačskou dlaní, už to nešlo dál vydržet. 

Prsty mu samy povolily a tenké kmeny se švihnutím uhodily o zem. Měla větší moc než šelma, než rozzuřená prasnice se špičákama zahnutýma do oblouku, větší než bestie mezi vlkem a medvědem, větší než zabijácká zvěř ze starýho světa hlínou namalovaná v hlubokých jeskyních. Nechápal to, byla to přece jen žena. Viděl už prsatější, krásnější, vykrmenější, silnější, mladší a přitažlivější. Téhle si nikdy nevšímal, až když ho viděla, jak málem zabil svýho hliněnýho otce, tam se to stalo. Tam nebo mnohem, mnohem dřív, v časech vzpomínky, která mu možná ani nepatří a nedá se chytit.

Se zavřenýma očima ucítil dotyk na druhým rameni, „a pak její jazyk na svý bradě, chápeš? Stál tam a nedokázal se pohnout ani o milimetr,“ obrátil jsem se k Julii právě včas, abych si všiml, jak se usmívá – a tváří jí prokmitl výraz temného vítězství a nezadržitelné slasti.

Předchozí kapitola: Mužská věc 92: Kruté půvaby každodenních válek
Následující kapitola: Mužská věc 94: Nádherná holka s medovým chmýřím na těle

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons: Tom Franz – Dobří přátelé
Ikona: MV a Creative Commons – volné dílo