„Ale prosím tě. Bylo to prostě zvíře,“ ozvala se jako vždycky rozumná Julie a na znamení mírné nespokojenosti si složila ruce na prsou. „Mě už spíš štve to zabíjení. Samý zabíjení. Seš toho úplně plnej. Pořád jenom krev a smrt.“

Podíval jsem se na ni. Vůbec se netvářila jako ta velká skvrnitá kočka. Zase pro ni bylo něco špatně. A riskovala víc, než si dokázala představit. 

Já? Já jsem plnej zabíjení? Nechal jsem to viset ve vzduchu bez reakce, abych se mohl co nejdřív vrátit do místa, kde jsem byl nakonec mnohem víc doma než na prostěradle v Juliině současný přítomnosti. Do světa, kterýmu jsem rozuměl. Do světa, kdy vám lidi, zvěř, slunce, déšť, vítr, bláto, písek, tráva, stromy, mouchy, Měsíc, řeky, kameny a vůbec všechno co si dovedete představit, jde po krku sotva vystrčíte hlavu na světlo a poprvé zařvete – zabíjení je celkem přirozený způsob života. Možná tam máte víc skutečných problémů, ale mnohem méně těch umělých. Je to jako ve válce. Když vám do ložnice dopadne bomba, vaše ochota pohádat se o to, jestli mají mít nebinární spoluobčané vlastní záchody silně klesá. Ať si všichni močí, kam libo, dokud mají co a čím. Tyhle sentimentální názory na násilí mě nezajímaly ani od Julie, protože když žlutohnědý terče zesklovatěly, musel svůj dvojitý poklad dostat do tábora dřív než pach krve přivábí další zájemce o žrádlo. Protože nebezpečí trvalo. Nebezpečí nikdy neusínalo a kdo s ním přestal počítat, dřív nebo později byl zabit a často i sněden. 

Samozřejmě věděl, jak si poradit, viděl to mockrát. Porazil sekerou dva mladý kmeny, musel pracovat rychle a já mu jen držel palce, ať ho nepřekvapí další dlouhý špičáky a drápy. Nebo pták vyšší než muž, co nelítal, ale běhal a otvíral lidský lebky jako ořechy. 

Když klečel a bušil kamennou sekyrou do dřeva, nikdo ho nehlídal, byl sám. Znovu sám uprostřed směrů, ale věděl, jak získat pružný části dřeva hned pod kůrou a jak obě zvířata přivázat k tenkým kmenům bez větví. Nikdo za něj nepozoroval stíny, takže pracoval rychle a účelně, jako když sekám dřevo do krbu v dešti a nechci promoknout a zapařit si halu a pocákat podlahu z týkovýho dřeva. 

Slunce teprve olízlo vrcholky nejvyšších stromů a stoupalo po dopolední dráze, když utáhl poslední uzel. Černohnědá a skvrnitá srst, dvojzvíře. Velkolepá a pořádně těžká kořist, ale poražené a osekané stromky polovinu odlehčily. Pevně je na koncích objal dlaněmi a vykročil a ztenčující se mladé kmeny za jeho zády ryly do země dvě brázdy, musely být co nejdelší, čím delší, tím líp kloužou, tím rychlejší chůze a menší šance pro šelmy, pro další smrt. Napínal svaly a bořil nohy do hlíny, hekal, působil hluk a to znamená nebezpečí, ale není tu nikdo, nikdo mu nemůže pomoct, a proto se z prvního lovu nevrátí všichni, i když vlečou nebo nesou jen jedno zvíře. On ale dokázal něco velkýho, zvláštního, bude se o něm mluvit a já ještě teď cítím to chvění, ty vibrace, když držíte život pod krkem a riskujete a sázíte a nepropočítáváte koeficienty nebezpečí a snažíte svoji věc udělat co nejlíp. To už teď moc nezažívám, tuhle práci, riskantní orbu dvěma dřevěnýma tyčema zatěžkanýma úlovkem. Teď už jen sklízím, sedím na svým zlatým žebřiňáku s obilím a opevňuju se před světem. Před každým, kdo by se mě chtěl zeptat, co vlastně dělám, zatímco ve své osobní časové jámě napínám svaly, abych nově nabytý bohatství dotáhl do tábora co nejdřív, a v jiným čase to vyprávím Julii, znepokojené množstvím krve, která vytéká a stříká ze všech mých obdržených a rozdaných ran. 

I nepozorný stopař by mezi rýhama od kmenů čas od času objevil černající loužičky na místech, kde můj začínající a nervózní lovec odpočíval, protože to přece jen byla velká a těžká těla. Tábor se ale blížil, pach mrtvých zvířat převanula vůně nakuřovaného masa a ryb od jezera. Roklinu měl za sebou, podařilo se mu tu tíhu vytáhnout do svahu, a mezi stromy už probleskovala vodní hladina. Bude to návrat, jaký tu ještě nezažili, a nakonec mu posloužila i blátem zmazaná hračka, oštěp od otce, i tahle směšná věc přispěla k tomu, že jeho život se konečně změní. Věci se nakonec dějou správně a jeho dvoubarevný oči a hliněný otec už nebudou znamenat vůbec nic. I pro mě to bylo vítězství, po starých i mladých časech, kdy jsem se cítíval jako nudle z předvčerejší polívky na kanálový mříži. Ale jako všechno, i tahle zlatá chvíle se zase propadne do podzemní řeky a zmizí neznámo kde. On to ještě nemohl tušit a hlavou se mu hnaly myšlenky na slavnost, na všechny ty pohledy a poplácávání od všech lovců a na to, že si nejspíš ještě dneska vybere ženu, „byl to ten nejhezčí pocit, jakej jsem kdy zažil,“ řekl jsem Julii. „Jako když se všechno poskládá na svý místo, ale ne proto, že ti někdo doma pomůže přestavět nábytek a tobě se tam konečně začne líbit. Uděláš to celý sama, riskuješ všechno, co máš, a vyhraješ,“ pokračoval jsem a použil pár dalších celkem jednoduchých příměrů ve snaze postihnout význam slova „odvaha“. Potřeboval jsem se v té chvíli zastavit a vycucat z ní všechnu šťávu. Protože každým krokem směrem k táboru a ke svým lidem se nakonec přibližoval jen zklamání, potupě a smrti. 

Předchozí kapitola: Mužská věc 91: Malá encyklopedie zabíjení

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons, Paul de Vos: Zápasící psi
Ikona: Photoholgic na Unsplash (foto) a MV