Lidé mají hluboko v sobě ukryté různé představy a touhy. A i když tyto touhy nikdy nespatří světlo světa a nikdy nedojde k jejich uskutečnění, mohou i tak ovlivnit život toho, kdo je v sobě ukrývá. Hrdinové povídek knihy Smrtelná touha ty svoje představy uskutečnili. Když si jejich příběhy přečtete, možná vás napadne otázka, jestli to stálo za to. Odpověď nečekejte. Tu si musí každý najít sám.
Vánoce minuly. Na dráze jezdily vlaky s nezměněnou intenzitou a pan More se věnoval vypravování nákladu jako dříve. Občas poklábosil se strojvůdci z motoráčků, kteří šestkrát denně dorazili na nádraží. Nejčastěji na téma fotbal a sex. Dvojsmyslné vtipy patřily k ke každému rozhovoru. Za ovládací deskou motoráčku seděl František. Dlouholetý Moreův kamarád. Jako průvodčí s ním jezdíval jakýsi Čenda Moravec. Dnes ale chyběl. „Je ve špitálu,“ vysvětlil František a ukázal rukou za sebe do vozu. „Mám ale náhradu. Podívej,“ a se smíchem zuřivě mrkal. Uličkou se blížila mladá dívka. Modrá čapka trůnila na vlnách zrzavých vlasů. Byla mladá, krásná a bezstarostná. Panenka Barbie. Pan More vydechl. Její sen existuje! Okamžitě se jí začal dvořit. Strojvůdce František pana Mora takhle ještě nezažil. Zrzavá průvodčí se smála, až jí hlásek v hrdle klokotal jako potůček. Bělostné perličky místo zubů se jí třpytily v otevřené pusince a hrudník obdařený dvěma malými kopečky se rychle pohyboval, jak slečinka lapala po dechu v přestávkách mezi výbuchy smíchu. Pak vyšel výpravčí a hvízdl. Dvacetiminutová pauza končila. Pan More se vesele rozloučil a mával svému kamarádovi Františkovi, ale ještě více do posledního okna vagónu, za nímž stála rozesmátá zrzavá průvodčí. Vlak zmizel v zatáčce a pan More posmutněl. „Pěkná, viď?“ usmál se na kolegu výpravčí. Pan More jen povzdychl a nakrčil čelo. Jeho sen zůstane snem. Co by si taková holka počala s ním, vypelichaným nádražákem. A jak mohl pomyslet na to, že by mu na ty jeho řeči skočila? A vůbec, utajit milenku? Holý nesmysl! Na krajinu padal soumrak, znamení, že šichta se chýlí ke konci. Čekala ho cesta domů. Nespěchal. V hlavě mu stále běhal obraz mladé průvodčí. Jak se krásně smála. Uvítal ho prázdný byt. Na stole v kuchyni lísteček se vzkazem oznamujícím, že manželka šla i s dětmi bruslit na zamrzlý rybník. Pan More byl unavený a plný dojmů ze setkání s krásnou dívkou. Pokoj vypadal posmutněle, když v něm neběhaly děti. Ulehl na gauč. Na stolku ležela zrzavá panenka Barbie. Vzal ji do rukou a zahleděl se na ni. Už mu nepřipadala jenom jako panenka. Viděl v ní veselou průvodčí, plnou života. Slyšel její zvonivý smích. Přiblížil panenku k obličeji. Cítil mentolový dech. Opatrně panenku políbil. Trhl sebou. Copak je blázen? Čekal, že se snad promění v živou bytost? Zastyděl se, ale panenku nepustil. Místo toho si ji přitiskl k rameni. Do tváře ho šimraly její hebké zrzavé vlasy. Měl pocit, že ho panenka hřeje. Znovu ji políbil. Pak ji pohladil po malé hlavičce a zavřel oči. Ve stejné poloze ho našly děti, když dorazily s maminkou z bruslení. „Jé, mami, táta spí s panenkou,“ vypískl Honzík, když otce uviděl. Pan More sebou trhl. Otevřel oči a spatřil udivený výraz manželky. „Bylo mi smutno,“ snažil se zažertovat. „To je táty panenka,“ zastala se svého otce nejmenší dcerka. Pan More se posadil na gauči. Posadil si panenku na klín a začal se pitvořit. Děti se rozhýkaly smíchy. Ani nepamatovaly, kdy si je táta naposledy dobíral. Nakonec se zasmála i paní Moreová. Představení skončilo, pan More odložil panenku a odešel do koupelny. Udělalo se mu špatně. Nevěděl, co to všechno znamená. Viděl tu dívku poprvé v životě, to přeci nemohla být zamilovanost. Snažil se uklidnit. Nemyslet na ni. Je ženatý člověk a není možné podvádět manželku a to nevinné stvoření přivést do neštěstí. Pan More cítil, jak začíná být dramatický a ovládá ho sebelítost, kterou nenáviděl. Zhluboka se nadechl a opláchl si obličej studenou vodou. Pak odešel k večeři.
Ta dívka jezdila s Františkem jenom na záskok, než se Čenda vrátí z nemocnice. Odvezli ho k operaci slepého střeva. To znamená tak dva, maximálně tři týdny. Pan More si přísahal, že se dívku nebude pokoušet získat, ale jakmile ji spatřil, bylo předsevzetí nenávratně pryč. Blížil se Silvestr. Pan More si pravidelně brával na Silvestra službu. Netoužil po tom, trávit poslední den v roce doma s manželkou. V práci v tu dobu panoval zvláštní klid a atmosféra, jaká se nedá v jiné dny v roce zažít. „Co budete dělat na Silvestra?“ spustil na zrzku sotva vykoukla ze dveří vagónu. Pokrčila rameny. „Co já vím, třeba vás přijedu navštívit,“ zahalekala na Mora. Ten se zachvěl. „Beru vás za slovo, sem tu sám.“ „Tak fajn,“ přitakala zrzka. Bavili se. Pan More vytahoval z rukávu jeden vtip za druhým, vyprávěl historky a Františkovi se zdálo, že jeho kamarád musel nutně žít dvojím životem. Když zrzka šla přebírat do nákladního prostoru nějaké balíčky, chytil František varovně svého přítele za rameno. “Neblbni, vždyť se dostaneš do maléru. Co si od toho slibuješ? Copak si myslíš, že můžeš takovýhle holce zamotat hlavu?“ káravý tón o deset let staršího Františka postavil pana Mora na chvíli zpátky na zem. Uvědomil si, že kamarád má pravdu. Začal se krotit a dokonce se vymluvil ještě před odjezdem vlaku na nějakou práci a rozloučil se. A když zrzka z okénka zuřivě mávala, vzmohl se jen na nepatrné pokynutí. Děvče ze své hlavy ale nevyhnal. Silvestrovské veselí mu bylo odjakživa vzdálené. Proto se každoročně nabízel na služby, až se to stalo samozřejmostí.
Ráno bylo mrazivé a pan More se rozloučil s rodinou, aby ji spatřil zase až příští rok. Cestou na nádraží míjel malý obchůdek. Zašel dovnitř. Koupil nějaký salám a veku a pak opatrně uložil do aktovky dvě lahve šampaňského. Co kdyby náhodou? Služba posledního dne v roce probíhala pokaždé stejně. Během dne projelo několik vlaků, poslední v pět hodin odpoledne. Ráno ještě přijel nákladní vlak, který měl pokračovat až za dva dny. Pan More zúřadoval všechny dokumenty, nanosil uhlí k prskajícím kamnům a zabořil se do křesílka v kanceláři přednosty. Na poličce na zdi chrčel malý, černobílý televizor, který sloužil spíše jako kulisa, neboť pan More celého Silvestra pravidelně pročetl. I dnes si položil na stolek oblíbené knihy, ale do děje se nemohl začíst. Staré pendlovky tlumeně odbily deset hodin večer. Poslední naděje, které v panu Morovi doutnaly, zhasly docela. V tuhle dobu už zrzka jistě někde slaví se společností mladých lidí. Nebude přece vyhledávat muže jeho věku. Vždyť pro ni musí být hodně starý a nezajímavý. Pan More se konečně zbavil neopodstatněného očekávání a zahloubal se do knihy. Jeho zjitřené nervy se uklidnily a on věděl, že vše bylo jen nezávazné flirtování. Beztak by nevěděl, co by si se zrzkou počal. Měl jí snad do rána vyprávět vtipy? Nebo se pokusit o něco jiného? Mávl nad tím v duchu rukou. Do půlnoci zbývalo už jen půl hodiny. Na peróně bylo slyšet vrzání zledovatělého sněhu. Pan More neochotně vstal z ušáku a opustil teplou úřadovnu. Do okna nákladní pokladny nakukovala nějaká postava. „Haló, hledáte někoho?“ Postava se odlepila od skla a tmu ozářila záplava zrzavých vlasů. „No ne, vy ste tu opravdu? A sám? Můžu dovnitř? Přijela jsem slavit.“ Z hluboké kapsy kabátu vykukovala láhev. Pan More se zachvěl. Jeho zrzečka přijela! Uvedl ji do přednostovy kanceláře. Rozsvítil. Tlumená atmosféra se proměnila v jásavou. Dívka se svlékla ze zimníku a na stůl kromě láhve šampaňského položila slané buráky a čokoládu. Pak se zavěsila na pana Mora a políbila ho. „Na zdraví a šťastný Nový rok,“ zahalekala. Otočila knoflíkem televizoru, kde běžela silvestrovská estráda. Směs lidových a populárních písní zaplnila kancelář a pan More po dlouhých letech opět tančil. Nejdříve s ostychem, protože to vrtění mu moc nešlo, ale postupně se zbavoval vlastní koženosti a rozhazoval rukama a nohama na všechny strany. Křepčení v televizi ustalo, byl čas přichystat přípitek. Pan More vyndal z lednice láhev šampaňského. V televizi kamera sledovala ozubená kola orloje, která nezadržitelně kráčela proudem času. Zároveň digitální hodiny ukazovaly přesný čas. Pan More divoce zatřásl láhví a přesně o půlnoci vylétla zátka do stropu. Zrzku zalila vlna šampaňského a ozval se její divoký smích. Otevřela druhou láhev a pro změnu polila pana Mora. Trochu ho to zaskočilo, ale pak si se zrzkou zuřivě přiťukl a připili si rovnou z láhve. Zvenku sem doléhaly ozvěny rachejtlí. Oba si přes ulepené svršky přehodili zimníky a běželi na perón. Obloha nad městem byla osvícená mnohobarevnými květy a prskajícími a kroutícími se hvězdami. Zrzka sledovala to noční burácení a přimkla se k panu Morovi. „Je to nádherné. Jako celý život,“ zvolala nadšeně. Políbila pana Mora na tvář. Chovala se tak bezprostředně, až to panu Morovi nahánělo husí kůži. Pod kabáty se vkrádal mráz a měnil mokré fleky na ledové koláče. Šli dovnitř. „Musím se usušit,“ konstatovala zrzka a než mohl pan More cokoliv udělat, přetáhla si přes hlavu mokrou halenku. Objevilo se bílé tělo s ňadry uvězněnými v malé podprsence. „Svlíkni si to, ať nenastydneš,“ vybídla zrzka pana Mora a začala mu rozepínat košili. Nechal se. Trochu se zastyděl za své úřednické tělo s vyšisovanými svaly a spadlým bříškem. Ale zrzka si toho nevšímala. V umyvadle košili i svoji halenku přemáchla a rozhodila na opěradlo židlí. V televizi začala hrát opět hudba. Zrzka se napila šampaňského a vyzvala pana Mora k tanci. Vydrželi to skoro půl hodiny. Celou dobu se pan More díval do divokých očí mladého děvčete a nevěděl, jak se bude situace díle vyvíjet. Jenomže režii měla v rukou ona. „Už nemůžu,“ vyhrkla a sesula se na opotřebovaný divan. Pan More si vzpomněl na salám a veku a běžel připravit chlebíčky. Zrzka mu s chutí asistovala. Pak to společně snědli. Zapili šampaňským.
Ještě zbývala jedna láhev. Tu otevřel pan More opatrně. Zrzka si nasypala do úst plnou hrst oříšků a začala něco povídat. Vzduchem se rozprsklo tisíce drobečků. Rozesmálo jí to. Pana Mora také. Zopakovala to. Pak on. Po oříškách snědli čokoládu. Zapili to šampaňským. Ještě zbývalo půl láhve. „Páni, to jsem se nacpala,“ prohlásila zrzka. Rozepnula si knoflík u riflí. Vykoukl okraj kalhotek. „Pojď si zatancovat,“ chytla pana Mora za ruku. Kalhoty si už nezapnula, takže se jí po chvíli tance svezli ke kolenům. Zula si boty a svlékla je docela. Stála před panem Morem jen v podprsence a kalhotkách, nohy schované ve froté ponožkách. Pan More jí rozepnul podprsenku. Nebránila se. Pan More jí sundal kalhotky. Nebránila se. Objala pana Moreho a políbila na ústa. Ucítil její jazyk, na kterém ještě ulpívala chuť čokolády a šampaňského. I jemu začaly překážet kalhoty. Odnesl bílé tělo zrzky na divan a položil se nad něj. Nemusel zavírat oči a vyvolávat v představách obraz krásné dívky. Měl ji pod sebou. Usmívala se na něj a kolem nosu a očí jí naskákalo tisíce drobných pih. Milovali se. Dával si záležet, aby se jí to líbilo. Ale ona byla nedočkavá. Zuřivě hýbala boky, takže pan More příliš vzdorovat nevydržel. Opustil ji setinu vteřiny před vyvrcholením. Její bříško skrápěly mohutné vlny, čemuž se ona divoce smála. Pak si přitiskla pana Mora na sebe, takže byl mokrý i on. Hodiny odbily jednu po půlnoci. „Budu muset jít,“ prohlásila zrzka s očima upřenýma na ciferník pendlovek. „Už?“. Pokrčila rameny a chvatně se oblékla. Pak políbila pana Mora a odskotačila do tmy. Pan More byl ve službě, stál v kanceláři přednosty ve slipech, na břiše mu pomalu sesychaly chlupy v jeden celek a své šatstvo měl roztroušené po celé místnosti. Nebýt toho, přísahal by, že to byl jen velmi živý sen.
Text: Jiří Roth
Ilustrace: Iva Coubic
Ikona: Mužská věc