Zaslechl za sebou slabé vrnění. Ohlédl se. Asi padesát metrů od něho jela na elektrickém vozíčku nějaká žena. Ustoupil dva kroky ke kraji, aby mohla projet. Ani si jí pořádně nevšiml.
Rozhlédl jsem se po neznámém velkém světě, chvíli poslouchal zvuky rostlin a zvířat a pak se dal do běhu a běžel. Protože zůstávat sám uprostřed směrů je špatné a kdo se zastaví, zemře.
Rodilá Holanďanka, jejíž kořeny sahaly do Ghany, svou práci milovala, protože, jak říkala, jí bílí muži voní. I když prý každý trochu jinak. Tvrdila, že rozezná Angličany od Irů...
Láska. Pářit se. Osudovost. Na každý řádek jedno slovo a přeložený papírek do kapsy batohu. Posledních 36 hodin svého průměrného života jsem byl ochoten zkusit všechno, abych se zachránil.
Teď je úplně jiná generace muzikantů. Jsou vzdělaní, umějí hrát a umějí se přizpůsobit. Ale dřív měli svůj názor. Víc do toho dávali své srdce. To je něco, co se nikdy nikdo nenaučí.
Zastavte čas a poslechněte si Adelitu od otce klasické kytary Francisca Tárregy. Zní jako vzpomínka na někoho, koho jste kdysi znali a možná byste ho chtěli poznat víc – ale už je pozdě.
Kdybych neuskočil, autobusák by mě klidně přejel. Dvě holky s batůžky mě málem smetly z chodníku. Jen psi napínali vodítka a střídavě štěkali a vyli, zatímco páníčkové vysílali zmatené pohledy.
„Já na vás měla políčeno už dlouho, ale vy jste si mě nevšímal,“ vyrobila něco jako vyčítavý úsměv a vymáčkla si do pusy trochu Jesenky rovnou z tuby. Tohle byla změna – žádná donáška klobás a sýrů.
Tahle schopnost improvizace mu zůstala až dodnes. V nepřehledných a nenadálých situacích se cítil jako ryba ve vodě a pořád má pocit, jakoby sám na sebe shlížel a byl zvědavý, jak zareaguje.
Mlčky jsem položil bankovky na stolek a zvedl jsem před sebe ruce dlaněmi otočené k ní, jako bych se vzdával. Znervózněla a zapálila si cigaretu. Dvakrát potáhla a nabídla mi taky.
