Mužská věc 89: Nejlahodnější životní pralinka

Úspěch je nejlahodnější pralinka, jakou vám život může nadělit. Vím to. Už pár let si pravidelně nechávám z Lyonu posílat bonboniery od Richarta. Baví mě na nich složité organické vzory, nejspíš mi připomínají mou prvohorní buněčnou minulost a dráždí vkus. Párkrát jsem zkusil čokoládovou kouli jménem La Madelina au Truffle od dánského chocolatiera Fritze Knipschildta vylepšenou olejem z périgordských lanýžů. Tahle hrouda na třikrát do pusy stojí kolem šesti táců a nechat na jazyk působit sedmdesátiprocentní hořkou čokoládu Varlhona, lanýže, smetanu a vanilku ve stále znovu překvapující kombinaci – na to je nejlepší sednout v létě k večeru na zahradu, počkat, až přestane foukat od prasečáku a otevřít si osmnáctiletou Yamazaki Malt Single. Takhle to dělávám i s čokoládovými jednohubkami DeLafee s jedlým zlatem, i když u nich netrvám na whisky, ale klidně je spláchnu hradeckým Votrokem, protože mě baví postmoderní sousedství rafinovaného luxusu a lidové sprosťárny. 

Pokud jde o srovnání sladkosti bonbonů a úspěchu, vím, o čem mluvím. Úspěch je mnohem lahodnější a chuťově rafinovanější. Po první vydařené investici, kdy jsem během dvou dnů zůstatek na účtě zesedmeronásobil, krev mi naředily takové proudy hormonů slasti, jako bych si ke všem výše zmíněným pochutinám přidal ještě nugátové srdce od Pierra Marcoliniho. A to byla jen blbá finanční operace bez jakékoli estetiky. V podstatě rozkoš pro primitivní mozky ochromené prvotní existenciální úzkostí, příchylností k číslům a dopaminovým odpovědím, což se samozřejmé týká i mě. 

Tehdy jsem ještě chutě dražších marcipánů ani kakaového másla rozpuštěného jihoamerickým sluncem neznal, ale už jsem ve vzduchu a na jazyku cítil ozvěnu všech sladkých darů světa, abych tak řekl. Od té doby jsem podobných úspěchů zažil víc než je planěk na pietně uchovávané části plotu z naší staré chalupy, základu mého současného sídla.

Tehdy jsem ještě chutě dražších marcipánů ani kakaového másla rozpuštěného jihoamerickým sluncem neznal, ale už jsem ve vzduchu a na jazyku cítil ozvěnu všech sladkých darů světa.

Úspěch. Svět se na vás usměje a vy se na něj na oplátku celí prohřátí usmějete zpátky – svou slezinou, brzlíkem, mozkovým podvěskem a možná se přidá i žlučník. Všechny vnitřní orgány se rozzáří a zevnitř vás prosvítí tak mocně, že nechráněné okolí oslníte. Ve zlatých paprscích úspěchu zapomenete, kolikrát jste si předtím naběhli na vidle a do kolika jste spadli žump. Všechny kudly v zádech a vyražené zuby se promění v úsměvné epizody, protože svět se nakonec projevil jako dobří a milující rodiče. Maminka vaše hovínko pozlatila a tatínek uznal, že jste dobyli nové území, větší než kdy ovládl on, a právem se stáváte králem. Je to fantastická chvíle. Lepší než láska, protože je jen vaše a za určitých podmínek ji můžete kdykoli zopakovat. Vím to, kromě pralinek jsem se zabýval sladkostmi v mnoha podobách. A to se mé novodobé úspěchy skládaly téměř výhradně z finančních operací. Nic významného, když nepočítáte důsledky, které mi dovolily vybudovat tuhle nádhernou pevnost a barevnou hromadu kompostu obohacenou o slupky z tropického ovoce a slabou vůni durianu. 

Byly to nádherné chvíle vyzdobené geometricky stoupající řadou možností, ale nikdy, nikdy jsem necítil takovou slast, jako když pod skalou u řeky skončil ten krátký zápas. Když řev s chrčením a vytím vystřídalo ticho. Vzpomínám si, že až na skalní římsu to napoprvé nezvládl, protože se mu otcův oštěp vysmekl z prstů a spadl. Byl nervózní, spěchal a neuvažoval dost přesně. Napodruhé si oba oštěpy zasunul za pruh kůže na záda k sekeře a pak vylezl po skále tak snadno, jako když si já přistavím žebřík ke komínu a upevňuju stříšku, kterou vítr vždycky shodí. Jenže mně se při tom občas třesou nohy (zvlášť když neodolám své sklepní vinotéce), zatímco jemu výška nevadila. Když zdolal první skalní patro, musel se ovládnout a nepokračovat výš, k mrakům a nad vrcholky stromů. Bylo by to dobrý, nahoru je ten nejlepší směr – takhle uvažoval, ale věděl, že potřebuje zůstat blízko ke zvířatům. Ke kořisti, která ho promění v nedotknutelného lovce.

Takže se posadil a čekal a nemusel čekat dlouho. Vyrazil brzy, ta divná žena a její výhrůžky ho zdržely jen málo, a běžel rychle. Zvířata musela pít, aby po krátké noci přežila další den. Slunce ještě svítilo krvavě a ukázalo se sotva z poloviny, když uviděl prvních několik rozježených hřbetů prasat. Stádo nejdřív k vodě vyslalo slabší kusy pro případ, že by poblíž číhal zabiják s dlouhými zuby a skvrnitou srstí, toho se báli všichni, lidi i zvěř. Čekal, nedýchal a čekal, až se některé zvíře zatoulá pod skálu. Pevně tiskl oštěp. Ne otcův zablácený klacek, ale svou pečlivě vyhlazenou zbraň, vyrobenou a naostřenou jen pro dnešní lov.

Prasat přibývalo, rozhlížela se, čmuchala pod úzkými korunami. Vysoké stromy, řeka a skála a on to všechno vidí shora. Ten pohled mu připadal povědomý. Na okraji jeho mysli kroužila průsvitná vzpomínka, vybledlá jako na slunci uschlá vodní rostlina, ale do té mé pronikla docela snadno a v barvách rozkvetlého jeřábu. Protože právě sem v jiném místě časové jámy doběhla žena se svými muži a našla svůj oštěp ve srázu nad řekou, zatímco se schovával vysoko v koruně stromu. Tady se nám to stalo. Viděl jsem to tehdy ráno, když jsem v horách přeletěl řídítka vypůjčené Moto Guzzi. Ve stejný den, kdy jsem se v otcově domě utřel do ručníku s Juliiným parfémem a pak se večer propadl do příběhu syna hliněného muže a ještě tu noc znovu s Julií zahájil nekonečný boj. 

Jeho ale žádný nezřetelný obraz nesměl vyvést ze soustředění, takže vydechl a čekal na svou příležitost. Prasata cestou k vodě čmuchala a ryla pod stromy a pomalu sestupovala k hladině, musel se rozhodnout a zaútočit. Hodit svůj oštěp než zmizí za hranou srázu, protože pak by mohla jít podél řeky a uniknout. Poslední zvířata klusala k vodě, sejme to nejbližší, určitě, jedno zavedl pach žrádla nebo osud přímo pod skálu. Opatrně se postavil, aby měl dost pružnosti k hodu – jenže ve chvíli, kdy se zaklonil, aby dal ostří dostatečnou rychlost, dole vybuchla událost, která nakonec určila celý jeho krátký život. A mně přivedla do téhle pevnosti úspěchu, luxusní čokolády – a samoty.

Předchozí kapitola: Mužská věc 88: Nejšílenější zvíře v okolí
Následujíí kapitola:
Mužská věc 90: Krásně vypasené ženy s vysokou pracovní morálkou a příjemnou povahou

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Raphael Perez na Unsplash 
Foto ikona: Xan Griffin na Unsplash
Ikona: Mužská věc