Nejdůležitější nejsou oštěpy a sekera, ale rychlost, chytrost a odvaha. Takhle mi to řekl starý lovec, než jsem vyběhl a konečně nechal otce, matku a celý svoje upatlaný dětství za sebou. Co ale moje poslední dětství prožité mezi Jeseníky a Prahou? Bylo poněkud vykloubené vyprávět to Julii, jako bych vzpomínal na svoje staré časy. Moje ruce žádný oštěp nikdy nedržely a přesto se zdálo, že na lov velkého životního zvířete není nikdy pozdě. A tomu jsem s padesátkou na krku už dávno přestal věřit, takže mi docházel dech a musel jsem se oddělit. Najednou mi to připadalo až moc skutečné, sebejisté, bylo v tom tolik života a síly, že to nemohlo patřit ke mně – i když se zdálo, že ano, že na tuhle vzpomínku mám stejný nárok jako na obsah svých střev. 

Tentokrát jsem uprostřed směrů stál já a nakonec jsem nevydržel a přiznal Julii, že na kraji lesa zaváhal a ona pro jednou neprotestovala. 

Zpomalil krok a ohlédl se. Až příště uvidí oheň, všechno bude jinak. Nebo ho neuvidí už nikdy. 

„Hej!“

Zastavil se a rozhlížel, a pak si jí všiml, protože chtěla, jak jinak. V posledních dnech ji viděl jen párkrát, zdálky, jak prochází táborem se svým prutem v zádech vzpřímená jako strom a při téhle zmínce se Julie konečně usmála. Vzpřímená a taky osamocená, žádný děti se kolem nemotaly, měla muže, ale děti ne a matka mu kdysi řekla, že takový se zabíjejí první, když zestárnou a už nemůžou pracovat. 

Na tohle teď ale myslet nechtěl, začínal lov a každá chvíle je důležitá.

„Co chceš?“

Všiml si, že je mnohem mladší než vypadá z dálky. To ty šedivý vlasy. Chvíli se na něj dívala svýma liščíma očima a pak řekla, že ho zabijou.

„Když nepřineseš zvíře, zabijou tě.“

„Nebo já je,“ zamračil se. Kdyby chtěl, už byli mrtví, ale pokaždé by to vyjít nemuselo. 

„Máš sílu. Porazíš dospělýho muže, viděla jsem to,“ odmlčela se a věnovala mu bezvýrazný pohled, „jsou ale tři. Taky jsem je viděla. I slyšela.“ 

Takže tohle mu přišla říct. Viděla, co udělal s otcem. Potlačil chuť přibodnout ji oštěpem ke stromu a rozbít hlavu sekerou. Jsou moc blízko tábora. Dívala se na něj bez výrazu, možná trochu posměšně, měla moc a líbilo se jí to. Někoho mu připomněla. Možná nějakou jinou ženu, ale hlavně ten pocit.

„Přinesu zvíře,“ řekl, protože tak to bylo.

„Já vím, že přineseš,“ usmála se. „A až si budeš u ohně vybírat ženy, nezapomeň na mě. Víš proč.“

Vůbec to neznělo jako přání. Byl to příkaz. Nevěděl, co říct, ani proč mu ztuhly nohy. Otočil se a ztěžka se rozběhl, věděl, že má její pohled v zádech, zrovna v tenhle den, tohle ráno, nejdůležitější ráno v životě, kdy všechno záleží na odvaze, rychlosti a chytrosti. Jestli to nedokáže, bude to její vina. Přitahuje ho, to určitě. Má zadek a vůbec. Musí ale zabít svoje zvíře a pak se uvidí, koho ještě. Tyhle těžký nohy nezná, ale já je znal moc dobře, ráno se někdo díval z vrcholu stromu na docela jinou ženu v jiné době a než se objevil ten debilní myslivec, přiletěly tři oštěpy a jeden zasáhl cíl. 

Teď ale běžel a kolem byl les, stromy a větší svět. Běžel sám uprostřed směrů a nechal nohy a mozek, ať najdou trasu. Na tu ženu už nemyslel, tenhle den mu nikdo neukradne, čekal dlouho a musí přežít. Došlapoval tiše a zpomalil, aby mohl uvažovat a všímat si stop. V dálce se ozval zvířecí výkřik, za chvíli další, jiný a ještě jiný a po každém z nich se mu v hlavě vynořil obraz tvora, který ho vydal a zavolal do světa, že žije, že je tady. On musí udělat totéž – ale až jindy, možná už dnes v noci, možná zítra. Proklusal roklinou a k řece, kam zvířata chodí pít, to je nejrychlejší možnost. U skal, které zavřou břeh, zůstane jen jeden směr k útěku. Lovci chodili právě sem, protože všichni tvorové musejí pít, stačí počkat. 

Pro jistotu se přikrčil a poslouchal, měl dobré uši a dobré oči, rozuměl zvukům a výkřikům. Někde vzadu zůstal otec se svou hliněnou povahou, matka s nakouřenýma rybama a silnýma rukama i žena se zjizvujícím pohledem a hnusnou schopností vzít jeho nohám sílu. A všechna ta havěť z tábora. Bylo tam teplo a bezpečí a většinou i jídlo, ale taky smrad a řev a ti tři slimáci s vražednou náladou. Mezi stromy se zaleskla řeka, tohle je lepší. Být sám je vždycky lepší a to často nejde a je to nebezpečný. Dnes to ale jinak být nemůže a má dva oštěpy a sekeru. Možná tu není nejsilnější tvor, ale je nejchytřejší a nejde mu jen o jídlo. Jde o život, o ženy, o slunce, o tělo, o časy, který teprve přijdou a jeho velkou sílu a vztek. Žádný zvíře nemá šanci proti takovému odhodlání. Proti tak zběsilý vůli a nenávisti.

Když proběhl mezi stromy na břehu řeky a začal šplhat na skálu, bylo mi jasné, že neexistuje moc, která by ho mohla zastavit. Kromě jediné. Mohl jsem si na ni sáhnout, ležela hned vedle mě. 

Předchozí kapitola: Mužská věc 87: Vítězný masakr na konci dětství
Následující kapitola: Mužská věc 89: Nejlahodnější životní pralinka

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons, Nicolas-René Jollain, soukromá sbírka
Foto: Denisa Schücková
Ikona: MV