Otevřené zápisky pohádkově bohatého muže s utajenou identitou, který se rozhodl podělit o svůj životní příběh. Proč? To je pro nás pořád záhada.

Tohle je můj opravdový příběh a nepíšu ho sem pro prachy. Peněz mám dost. Mám jich tolik, že mě asi znáte – zvou mě do anket a zábavních pořadů, kde se mně ale nikdy neptají na to důležité. Takže jsem Mužské věci nabídl tuhle pravdivou historii pod podmínkou, že mi nebudou nic cenzurovat, nic po mě přepisovat a svoje názory si nechají od cesty. Chci mluvit o tom, že z každého septiku vede cesta do cukrárny. Ke sladkému životu. A taky abych dokázal, že každý může překvapit – svět i sám sebe. Nečekejte ale žádné motivační řeči. Jen fakta a události, díky nimž jsem teď docela spokojený. A jelikož v ničem nemám žádné zvláštní nadání, domnívám se, že to nakonec může zmáknout kdokoli. 

Jiří Boomer

Sesypal jsem se. Moje mužství se scvrklo na velikost smažené grundle a vzniklý prostor se vyplnil vzduchoprázdnem. Cítil jsem se jako právě vyplivnutý bonbon. Před několika lety jsem se vydal s kamarádem na cestu po Střední Americe. V Nikaragui jsme se prodírali půl dne pralesem. V tropických vedrech se potí i vegetace a v nejspodnějším patře pralesa určenému všem přízemních živočichům panovala takřka stoprocentní vlhkost a dusivé vedro. Mávnutí mačetou sežralo energie na půl života. Tehdy jsem propadl pocitu, že se odtud už nikdy nedostaneme a ze mě zbyde jenom hromádka materiálu pro další termitiště. Tehdy jsem nemohl tušit, že se do podobného pocitu dostanu v blízké budoucnosti i v lehce mrazivé Praze.

Lucie celkem předvídatelně opustila palubu potápějícího se korábu tak spěšně, aby si nesmočila ani podpatek u vínových lodiček, které odsály nemalou částku z mého tehdy ještě pravidelně doplňovaného účtu. To první skutečně osamělé ráno svého nového života jsem stal s naordinovanou veselostí a optimismem. Udělal jsem si královskou snídani, pustil si televizi a usedl do obývacího pokoje. Z obložených talířků jsem si obřadně bral jednotlivá sousta a zapíjel je čajem černým jak noc. Miloval jsem tenhle čaj, protože mi vždycky někde uvnitř rozdrnkal ty nejhlubší struny a zaostřoval zrak. Snídal jsem a promlouval k sobě jako k synovi: Máš, chlapče, celý svět u nohou. Jsi naprosto nezávislý, nemusíš nic a můžeš všechno. Cokoli tě napadne. Stačí vstát a pustit se do toho. 

Když jsem dosnídal a vstal, zamotala se mi hlava. Tenká lanka obrovskou rychlostí vytáhla napěchovaný vak k vrchnímu otvoru tak prudce, že se celý obsah vylil ven. Pozvracel jsem stolek se zbytky snídaně a nedávno koupený koberec – ten, který se tak líbil Lucii. Z posledních sil jsem vše odstranil, omyl stolek, vyčistil koberec a zhroutil se na gauč. Má duše bezradně postávala nad bezvládným tělem a nevěděla, co si počít. Měl jsem šílenou žízeň, jenže nejbližší zdroj vody byl ode mě dobré tři metry. A to nepočítám nadlidské úsilí k podání sklenice a zvednutí páky vodovodní baterie. Ne, do takové akce se v tomhle stavu opravdu nemohu pouštět. Veškeré myšlenky zpomalily a nakonec ztuhly do asfaltové záplaty blokující toky veškeré energie. Tam, kde býval mozek, byl prázdný sál, kde duněly kroky a kde se zvuk odrazem od stěn křížil sám se sebou a vytvářel dojem blížící se bouřky. Zase bylo dusno k zalknutí a tím, jak jsem vyčerpal veškerou energii určenou pro celý čas svého života, jsem už jenom nehybně čekal, až nastane konec. 

Probudil jsem se pozdě odpoledne. Ani spánek ke mně nebyl milostivý a nenabídl mi žádnou útěchu. Probudil jsem se do osamělého doupěte, kde chyběla maminka, která by mě pohladila a řekla: To nic, Jiříčku, všechno bude dobrý. Chyběla mi ta vypočítavá mrcha Lucie. Chyběla mi povinnost ranního vstávání a odchodu do práce. Chyběla mi vůle vstát a oběsit se. 

Znovu jsem usnul a tentokrát jsem měl sny, v nichž se mi zjevovaly krásné obrazy mého života, které vždy někdo něčím pokazil. Kazil je čím dál častěji, až se je rozhodl zatípnout jednou provždy a popadl mě za krk a snažil se mě udusit. To už jsem věděl, že se mi to jen zdá a že stačí se probudit a bude dobře. Jenomže to nešlo. Nařizoval jsem si otevřít oči, ale ty mě neposlouchaly. Kyslík mi ubýval. Přece neumřu takhle pitomě vlastní vinou. Vzbuď se. Vzbuď se. Vzbuď se!!!!! 

Předchozí kapitola: Zápisky nestydatého pracháče 3

Text: Jiří Boomer
Foto: Jiří Boomer
Koláž: MV