Otevřené zápisky pohádkově bohatého muže s utajenou identitou, který se rozhodl podělit o svůj životní příběh. Proč? To je pro nás pořád záhada.

Tohle je můj opravdový příběh a nepíšu ho sem pro prachy. Peněz mám dost. Mám jich tolik, že mě asi znáte – zvou mě do anket a zábavních pořadů, kde se mně ale nikdy neptají na to důležité. Takže jsem Mužské věci nabídl tuhle pravdivou historii pod podmínkou, že mi nebudou nic cenzurovat, nic po mě přepisovat a svoje názory si nechají od cesty. Chci mluvit o tom, že z každého septiku vede cesta do cukrárny. Ke sladkému životu. A taky abych dokázal, že každý může překvapit – svět i sám sebe. Nečekejte ale žádné motivační řeči. Jen fakta a události, díky nimž jsem teď docela spokojený. A jelikož v ničem nemám žádné zvláštní nadání, domnívám se, že to nakonec může zmáknout kdokoli.

Jiří Boomer

 

Lucie měla přijít ještě ten večer. Byl jsem celkem v nervech z toho, co jí řeknu. Jak se bude tvářit, až zjistí, že s horama, moříčkem a všema těma klientskýma akcema, večírkama a turnajema v golfu je šlus. Brát ji někam na večeři se mi vůbec nechtělo, protože to obvykle znamenalo tři čtyři litry. Což je ve srovnání s holkama na prodej ještě docela dobrý, protože to znamenalo předplatný na pár nocí. Mně ale panika ještě tak docela nepřešla a do všeho se mi najednou motala ekonomika. Když máte plat přes sto tisíc, věci jako večeře a lepší flašky neřešíte. Jakmile máte na obzoru nulu, běžný věci naberou na hodnotě. A to samozřejmě nejsem blb, abych nechápal, že většině lidem musí stačit třicet táců na měsíc pro celou rodinu a na večeře a na luxusní chlast prostě nemají – jak jsem měl ostatně taky sám zjistit.

V téhle první fázi jsem ale ještě lpěl na okolnostech svýho pohodlně vysoustruženýho života a nechtěl se loučit ani s ním, ani s Lucií. Měla přijet v osm večer, ale já se začal připravovat už v poledne po špagetách. Vykoupal jsem se, oholil, zkrátil chundelatou šedivou vatu na hrudníku a málem přitom přišel o bradavku, protože jsem ze zastřihávače sundal nástavec a jel to naostro. Natřel jsem se pleťovým mlíkem, navoněl, zkrátil i zakudrnacený dlouhý chlupy v obočí – prostě snažil jsem se zachránit, co se dá.

Dalších pár hodin jsem už jen polehával, snažil se nezpotit a sbíral síly na večer. Před osmou jsem se přilepil na okno a pak viděl jejího služebního Focuse (dělala dealerku kosmetický firmy), jak parkuje před barákem. Ještě pár minut zůstala sedět v autě a jako vždycky projížděla mobil, kdyby náhodou něco nebo někdo. Možná další chlapi, no a co – pak vylezla, přihopkala ke vchodu, já jí zabzučel a rozhodl se skočit na to. Takovej byl plán. Vášeň rovnou v předsíni, přirazím ji ke zdi a všechno z ní (opatrně) servu. Což jsem taky udělal. Jen co vešla dovnitř a já ucítil všechny její feromony, šlo to samo. 

„Panebože, zlato,“ bylo asi tak jediný, co stihla říct. Po těch pár polomrtvých dnech jsem měl konečně příležitost trochu se vrátit v čase a užít si něčeho starýho, dobrýho a známýho. Bylo jí 32. Bruneta. Trochu kačer, ale ne moc. Žádná velká mudrcka, ale dalo se s ní mluvit a upřímně řečeno, já taky nebyl žádnej nebeskej jackpot ani v dobách kdy jsem měl ještě kartu od kanclu, bonusy a benefity. Takže jsme se k sobě celkem hodili – jenže já už věděl, že jsem v háji a to znamenalo náskok.

No, vzali jsme do z předsíně přes koupelnu a skončili v ubýváku, kde jsem poslední dny popíjel pivo a sjížděl weby doporučený lidem od osmnácti výš. Tohle bylo podobný. Myslím, že mě to s ní bavilo právě proto, že jsem ji vlastně neměl moc rád. Byla to cizinka, žádná maminka – a to fungovalo. Já jí možná trochu dělal výstředního tatínka, ale ona mně maminku nikdy. Na to byla moc líná na všechno, co zavánělo péčí o někoho jinýho než sama o sebe. A to bylo fajn. Nemusel jsem jí být vděčný, takže jsem si teď užil, zarelaxoval a konečně se po těch pár dnech vnitřně pousmál. Ženy mají velký kouzlo, to vám teda řeknu. 

„Lásko,“ lhala a zajela mi rukou do ofiny, „ty ses na mě hodně těšil, viď?“

Mně se jako obvykle v těchhle chvílích nechtělo mluvit, potože mi to moc nemyslelo a chtělo se mi spát. Ale řekl jsem jí že „jo“. Že „mocmocmoc“. A jak tam tak na mě ležela a hřála, voněly jí vlasy a její kačeří tlamička z profilu vypadala jako rty nějakýho miminka, dostal jsem záchvat něhy. Hladil jsem ji po vlasech a po zádech a uvažoval o tom, jak by bylo hezký, kdybychom spolu žili, měli děťátko, domeček a pejska a chodili k někomu na návštěvy a grilování a měli se rádi. Taková chvíle lidskýho životního tepla, jestli mi rozumíte.

Lucie držela, občas se zhluboka nadechla a vydechla, proti balkonovým dveřím se rýsovala oblina jejího zadku a já se rozhodl si tuhle chvíli zapamatovat, což se mi docela povedlo. Byla to taková malá vzácnost na cestu. Lucie ještě párkrát takhle vydechla a mně začalo docházet, že v tom bude ještě něco jinýho než spočinutí v náruči milovanýho muže. Nakonec se převalila na břicho, vzala mě za nos, jemně mi s ním zavrtěla a povídá: „Tak kam vyrazíme, pupíčku? Spálili jsme spoustu energie. Tak ji teď budeme muset doplnit. Jojo, tvoje micinka má velikánskej hlad.“ Něco takovýho řekla. A já na chvilku zavřel oči, protože mi bylo jasný, že z lidskýho životního tepla budou brzo viset rampouchy. Ale ještě malá, docela nepatrná naděje tam poblikávala.

„Hele,“ začal jsem, „a co kdybychom si nechali dovízt pizzu? Nebo si výjimečně něco uklohnili tady doma? Mám takovej menší problém.“

Pomalu se posadila a podívala se na mě jako na rozbitou ledničku: „Jak dovízt pizzu? Nebo co uklohnit tady? Jakej jako problém?“

No tak jsem jí to řekl. Že mě vyhodili, nevím, co bude a na nějaký velký rozhazování nemám zrovna myšlenky. Že jsem psychicky docela v háji a nervózní jako prase. Dívala se střídavě na mě a na podlahu a občas zavrtěla a jindy pokývala hlavou. A pak to celý shrnula do jediný věty: „Takže tys mě normálně zneužil.“ Řekla to jako nějakou zatracenou obžalobu. A takovým tím dramatickým tónem, co mě vždycky rozesměje, a to se taky stalo.

„Jo, trochu asi jo, nějak jsem si nemoh pomoct,“ uznal jsem a dal jí v duchu tři vteřiny na to, aby se buď začala taky smát, nebo se sebrala a vypadla. Vlasama jí prosvítalo oranžový slunce z balkonu a já si fakt přál, aby se zasmála a objednali jsme si Capriciosu a tu druhou s pálivým salámem a ančovičkama. No…  Znáte ty knížky, co se v nich dočtete, že když si něco hodně a z hloubky přejete, tak se to stane? No tak asi jak kdy.

Předchozí kapitola: Zápisky nestydatého pracháče 2

Text: Jiří Boomer
Foto: Jiří Boomer
Koláž: MV