Nařídila svým mužům, aby si na mě počíhali na stezce, nebo se rozhodli sami? Usmívala se, nebo jsem viděl jen zkřivené rty? Zůstala jen nahořklá tma a má bolest v hrudi a v hlavě stejná dnes jako před půl milionem let. 

A stejná jako ve chvíli, kdy stál v lese na dohled od tábora se svou kořistí, cítil liščí jazyk na bradě a pak přišel záblesk téhle vzpomínky – jako článek řetězu padajícího na jedné straně do hluboké černé jámy, zatímco já držím jeho opačný konec a vyprávím o tom Julii, abychom konečně mohli jalovou skořápku svého každodenního snění vyměnit za opravdu výživnou skutečnost. 

 „Chápeš, Julie?“ řekl jsem.

„Asi začínám, pokračuj,“ věnovala mi pohled amatérského psychiatra, ale tak docela beznadějné to nebylo. 

Takže jsem jí mohl vylíčit, jak otevřel oči, strhl jí tu drzou ruku z ramene a nádherný liščí krk sevřel do svých upatlaných zakrvácených prstů. Ale jen na chvilku, asi tak na jeden nádech, protože s výdechem tu ženu s kytkama ve vlasech od sebe odstrčil, aniž vlastně věděl proč. Blesková vzpomínka nebo útržek představy nebo co to bylo, zmizely, zůstal jen pocit, a tomu se rozumět nedá.

„Nech mě!“ vysypal na ni ve dvou slovech odpadky ze své zmatené mysli. 

Nezvládla vyrovnat pád a teď seděla na zemi, kašlala a držela se za krk. Tohle nechtěl, bylo mu jí líto, ale já jsem na rozdíl od něj přesně věděl, proč to udělal. Z příběhu o přepadení v roklině, útěku na strom a oštěpech v zádech jsem se ráno probral v jesenickém lese, pak jsem ho během té divoké noci vyprávěl Julii a dodnes si pamatuju každý výjev. Nejradši mám ten, jak se holka s medovou srstí na těle dívá nahoru tunelem z větví a možná se trochu usmívá. 

Mám na pozemcích dva nebo tři jehličnatý stromy, co mi ten původní vždycky připomenou. Na jeden z nich jsem dokonce vylezl, až úplně na špičku, trvalo mi to jen pár minut, přesně jsem věděl, kam dát nohy a kterým větvím nevěřit. Na šedesátníka s pupkem a luxusním barákem i životem jsem si zachoval slušnou porci lesních instinktů, díky moc. Na vrcholu, kde se už musíte držet jen kmene, mě ale při pohledu na zdrobnělou střechu mého sídla dohonilo deset tisíc let přiblblé hliněné civilizace a se zamotanou hlavou jsem si trochu pustil do kalhot. Od totální vesnické ostudy mě zachránilo jen to, že mi někde v nižších patrech větví vypadl mobil a nemohl jsem si zavolat hasiče – což bych dozajista udělal. Takhle jsem po čtvrt hodině hrůzy jen přestal panikařit a zopakoval předchozí pohyby v obráceným sledu. Dole jsem to pak oslavil panákem exkluzivní finské vodky s ledovcovou vodou a představoval si, že spolu možná pijeme z jednoho mnohokrát zamrzlýho a zase roztátýho jezera. 

Býval bych se s tím klukem mockrát rád setkal a varoval ho, jenže tehdy dávno – na rozdíl od dneška – už bylo pozdě. Věděl, jaký je to být sám uprostřed směrů, ale naši společnou vzpomínku zahlédl jen letmo, jako pohyb velký rychlý ryby hluboko pod hladinou, jen zákmit a byla pryč. Takže když tu postarší kouzelnici chytil pod krkem a poslal k zemi, prakticky nevěděl, proč to dělá. A to je na tom vůbec to nejsmutnější. Než se z ní stala bestie, nejspíš to byla jen osamělá pravěká milfka připravená využít příležitost. Tipuju, že jejího muže propíchl svým parožím obří jelen během jednoho nešťastného deštivého lovu, kdy nohy v bahně kloužou jako jazyk v morkové kosti. A protože ostatní ženy měly už své muže rozdělené a proti mladým holkám byla bez šance, zbývalo by jí jen čekat, až jí vypadají zuby, zestárne, seschne a nakonec jí někdo z příbuzných zezadu rozbije hlavu sekyrou. A přitom měla tak rovnou páteř a hlavu nosila jako vrchol vcelku žádostivé věže, jako zářivě planoucí světlo poněkud omšelého, ale stále funkčního majáku, abych tak řekl. 

Pořád mě to dojímá a mrzí a rád bych se jí za něj omluvil, „nezlobte se, madam, jen si vás s někým spletl, vlastně vůbec nestrkal do vás, takže si to neberte osobně, je to taky ještě kluk, že ano. Když se ve svým věku pokusíte vykrást kolíbku, nikdy nevíte, co z tý pročuraný temnoty vytáhnete. Tak se prostě seberte a běžte se ohřát k ohni. Chápu, že ten naražený zadek musí bolet, a zdvořilý to taky zrovna nebylo, ale třeba si ulovíte jinýho kolouška a bude to v po…“ 

No jistě. Neposlouchala by. Buď by se otočila a odešla, nebo mě vzala klackem po hlavě a spíš bych tipoval to druhý. Protože omluvy fungujou jen jako společenská konverzační figura – ona měla taky svý starý démony, svý vlastní neviditelný ryby stejně jako on. A když se zadkem dotkla lesní hrabanky a možná i větve nebo kamene, pod hladinou jejího jezera vybuchla sopka. Samozřejmě že ne tak, aby si toho někdo všiml. Ale zabolelo ji to v místě permanentního duševního zánětu zapouzdřeného velmi hluboko a jak už jsem naznačil, žádná omluva tehdy ani dnes by tuhle nenávistnou část neuměla ukonejšit. Teď už je mi to celkem fuk, ale tehdy tu noc mi samozřejmě připomínala Julii, zvlášť když ještě vsedě řekla něco jako: „Co sis to dovolil, ty ubožáku?“ a zkousla, až jí naběhly žvýkací svaly a nepatrně tak rozšířily čelisti.

Jo, když ta hnusná chvilka pominula, bylo mu jí líto. Navíc ho už ráno varovala, co po něm bude chtít, takže ho nepřepadla tak docela za zálohy. A nebyla zas tak stará. A ty kytky ve vlasech. Mohla by být tlustší, ale tělo měla dobrý. Nekulhala. Skoro všechny zuby. Kůže na pažích už nebyla tak pevná a pružná, ale co. V životě ho čeká tolik žen, tak proč nezačít zrovna touhle? Ukazovala mu zdola bělmo, opírala se o ruce, ještě párkrát zachrčela a odplivla si. 

„Nechtěl jsem… Bolí to?“ ukázal si na krk.

Mlčela, ještě chvilku se na něj dívala a pak vstala. Oklepala si z kožešiny kolem pasu listí, přišla k němu, upravila si vlasy a přiblížila svou tvář k té jeho na vzdálenost dětské dlaně. Studený bezvýrazný oči, ty znám. A pak pronesla jediný slovo: „Umřeš.“

Předchozí kapitola: Mužská věc 94: Nádherná holka s medovým chmýřím na těle

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons, Edgar Degas: Tři ženy při česání vlasů 
Ikona: Yuya Yoshioka na Unsplash a MV