Muži se v pohledu na prostitutky dělí na dvě skupiny: Jedni tvrdí, že nebudou platit za něco, co mohou mít zadarmo, druzí oceňují snadnost výběru a dostupnost žen, na které by si jinak netroufli. Už v prvním seriálu jsem zdůrazňoval, že miluju celé to dráždivé prostředí vykřičených domů, ale nejvíc mě baví odhalovat osudy žen, jež se vydaly na tuto dráhu.

 

Nové návštěvy míst nekonečných rozkoší – Simona

Nejsilnější zážitky člověk zažije ve chvílích, kdy to nejmíň čeká. To se mi v životě potvrdilo už několikrát. Stejně jako to, co se mi přihodilo v hotelu jednoho holandského města. Tím městem jsem jenom projížděl, hotel jsem si našel přes booking na poslední chvíli, vůbec jsem nepočítal s tím, že tu budu nocovat. Byl jsem po celém dni utahaný a potřeboval jsem si odpočinout. Na recepci jsem dorazil až skoro v deset večer, lobby i přilehlá restaurace byly prázdné, u recepčního pultu nikdo. Cinkl jsem na zvonek, pak ještě jednou a ještě jednou, než se přiřítila dáma středního věku, s nakrátko ostříhanými vlasy a s hezky tvarovanou postavou uvězněnou v přiléhavém manažerském kostýmku. Omlouvala se, že je málo personálu a ona musela něco zařizovat ve skladu, prostě takové ty zdvořilostní výmluvy, které měly vyjasnit můj unavený obličej. Když mi konečně dala klíč od pokoje, ptal jsem se na možnost večeře. Mrkla na hodinky a smutně prohlásila, že kuchyň zavírá v deset. Ale mohu si dát něco z nabídky jídel s donáškou na pokoj. To jsou polotovary, které připravuje noční služba. Bylo mi to jedno. Byl jsem unavený a měl jsem hlad.

Na pokoji jsem ze sebe shodil věci a šel se v první řadě osprchovat. Horká voda mi vrátila energii a když jsem se osušil, oholil a navoněl, měl jsem zase chuť do života. Na nějaký noční život jsem ale neměl pomyšlení, tak jsem udělal to, co mi recepční doporučila a objednal si večeři z jídel s donáškou na pokoj. A aby se mi ten rostbíf dobře polykal, objednal jsem si k tomu láhev italského červeného. Jen v županu jsem se blaženě rozvalil k televizi a očekával poslíčka s jídlem. Zaklepal na dveře za necelých dvacet minut. Běžel jsem otevřít a – za dveřmi stála paní z recepce za servírovacím stolkem. Rozpačitě jsem se za ní díval, jak manévruje se stolkem do místnosti a snažil se tvářit, jakože nejsem v županu. Usmála se, pobídla mě, abych si sedl ke stolu a začala mi servírovat pozdní večeři. Abych zastřel rozpaky, pustil jsem se s ní do hovoru, S překvapením jsem zjistil, že paní Simona je nejen ředitelka hotelu, ale také jeho menšinová spolumajitelka. V obvyklé dny se věnuje pouze své manažerské práci, ale když vypadne personál, ochotně ho nahradí. Říkala, že jí to pomáhá udržet se v kontaktu s realitou. 

Servírovala mi vše obřadně a pomalu, jakoby nikam nespěchala, ba dokonce jakoby se chtěla zdržet. Už jsem nebyl tak unavený, ona se mi líbila, tak jsem to zkusil. „Nechcete si přisednout?“ Lehce se usmála, přikývla a než si přisedla ke stolu, vyčarovala ze servírovacího stolku talířek, sklenku a láhev vína navíc. Ona s tím počítala!

Seděli jsme proti sobě, povídali si jako staří známí a popíjeli při tom víno. Když jsme dopili první láhev, přesunuli jsme se na pohovku a později do postele. Ale nezůstala u mě celou noc, říkala, že musí brzy vstávat. Ale ty dvě hodiny, které se zdržela v mém náručí, byly famózní. Odcházela ode mě jako skutečná dáma, ale před odchodem mi prozradila malé tajemství. Jako mladá žena se živila prostitucí. Ušetřila si slušné peníze a koupila si za ně podíl v tomhle hotelu. Původně si myslela, že by z toho mohla udělat vykřičený podnik, ale klasické hotelové služby ji naplňovaly víc a ona si tuhle práci zamilovala. Ale čas od času, když do hotelu zavítá osamocený muž příjemného zevnějšku a chování, pak neodolá, a pokusí se ho svést. Ve většině případů se jí to povede. Proč to dělá? Protože miluje náhodné známosti na jednu noc, miluje tu romantiku i tajemství, které je obestírá. Vracejí se za ní ti muži? Všichni slibují, že se vrátí, ale nevrátil se ještě nikdo. A je to tak dobře, uzavřela. 

Když jsem odjížděl, nic jsem jí nesliboval. Ale někde v hloubi duše jsem si přál, aby mě sem osud ještě někdy zavál. 

Text: Jiří Roth
Foto: Modern Art 20th Century
Ikona: Mužská věc