Mužská věc 96: Láska neboli vzájemné konejšení démonů

Když ta hnusná chvilka pominula, bylo mu jí líto. Navíc ho už ráno varovala, co po něm bude chtít, takže ho nepřepadla tak docela za zálohy. A nebyla zas tak stará. A ty kytky ve vlasech. Mohla by být tlustší, ale tělo měla dobrý. Nekulhala. Skoro všechny zuby. Kůže na pažích už nebyla tak pevná a pružná, ale co. V životě ho čeká tolik žen, tak proč nezačít zrovna touhle? Ukazovala mu zdola bělmo, opírala se o ruce, ještě párkrát zachrčela a odplivla si. 

„Nechtěl jsem… Bolí to?“ ukázal si na krk.

Mlčela, ještě chvilku se na něj dívala a pak vstala. Oklepala si z kožešiny kolem pasu listí, přišla k němu, upravila si vlasy a přiblížila svou tvář k té jeho na vzdálenost dětské dlaně. Studené bezvýrazné oči, ty znám. A pak pronesla jediný slovo: „Umřeš.“

Osobně si myslím, že tenhle výjev opovržení a esence lhostejnosti se nějakým zatraceným transcendentálním trikem prošil až do mé nedávné současnosti jako jedovatá nit – ale teď už je mi to fuk.

Taková roztomilá životní síla a pohoda…

 Život v blahobytné osamělosti má pár zásadních výhod. Samozřejmě i teď vím, že umřu, ale nikdo mi to nepřipomíná. Slovem ani svou přítomností. Nemusíte se s nikým o ničem dohadovat. Zohledňovat cizí přání. Nálady. Představy. Po všech těch průserech se vztahy všeho druhu jsem došel k závěru, že láska nestojí tolik na přitažlivosti, toleranci, empatii, sexu, společných představách o životě a různých hormonálních směsích, jako spíš na schopnosti ukonejšit cizí démony, kteří si vás vybrali jako nového figuranta pro své staré pekelné záchvaty. 

„Umřu. Jednou umřu. Jo, umřu.“ 

Když si to takhle řeknu sám a pak svou chytrou domácnost prostřednictvím Alex požádám, aby mi pustila třeba Lacrimosu z Mozartova Requiem, užiju si trochu sladkobolný důležitosti, ale ve skutečnosti mě to nijak zvlášť nesouží. Navzdory opakovanému setkávání s Julií mám za sebou celkem ucházejících 55 let a poslední roky po překulivší se šedesátce jsou to nejlepší, co jsem si kdy uměl představit. Luxusní barák, dovolte, abych se jím znovu pochlubil. Kolem spousta pozemků, kam nikdo bez mýho souhlasu nestrčí ani nohu, natož aby tam mohla vyrůst nějaká katalogová příšera tolik oblíbená na českém venkově zbohatlými majiteli autoservisů nebo prodejci solárních panelů. Ale hlavně jsem ze svýho okolí odstředil lidi, kteří by se mi mohli studeným bezvýrazným pohledem dívat do očí, lhostejným hlasem zastírajícím opovržení předpovídat temnou budoucnost, a pak se o ni ještě postarat. Tehdy na řídnoucím okraji lesa to bylo jiný. 

„Umřeš,“ řekla a jemu to znělo jako uštknutí hada nebo dlouhého červa s mnoha drobnýma nohama. I když se rána vysála a zkažená krev rychle vyplivla, čas začal zrychlovat. Nedalo se dělat nic. Jen čekat. Doufat, že tenhle had a tenhle červ zrovna nemá tu moc. Že vás nezabije, i když jste věděli, že to právě udělal. 

Ulovil dvě velký nebezpečný zvířata. Přemohl otce i sám sebe, vyhrál nad zákeřnou trojicí v roklině. Až teď ho ale dohnal strach, jako smrad ze shnilých ryb, když se vítr obrátí. A vítr se právě obrátil. Stromy a i hlína vybledly a zprůsvitněly, lesní hmyz se odmlčel.

„A proč?“ zeptal se jako dítě.

Zavrtěla hlavou a zasmála se, jako by nechtěla věřit, že něco takového vůbec může říct.

„Proč?“ znovu mu ukázala zuby a zdálo se, že vyrostla. 

„Protože bys neměl žít,“ teď se úplně rozesmála a ustupovala dozadu. Už je nedělila jedna lidská dlaň, ale celá ruka, a pak se smíchy zlomila v pase. Zdálo se, že v ní sídlí cizí duch, něco špatnýho, něco nemocnýho. A možná je to jeho vina. 

Ustupovala, pořád se smála, jako když hýká nějaký potměšilý zvíře, a pak se obrátila a odcházela s tou svou vztyčenou sebejistou hlavou a vlasama nazdobenýma jako koruna kvetoucího stromu. Díval se za ní a nechápal, vůbec tomu nerozuměl a já vlastně taky ne. Cítil jsem jeho zmatek ve své hlavě a samozřejmě, nebylo to nic tak docela nového. Tehdy v noci, když jsem se už podruhý během 24 hodin propadl sám do sebe a vzápětí o tom vyprávěl Julii, jsem tenhle krajně znepokojivý stav mysli ještě dobře znal. Jako když někde chybí důležitá součástka, bez níž se lokomotiva nerozjede. Někdo ji ukradl nebo jsem ji ztratil, no jasně. Jediná novinka spočívala v pocitu, že už se to stalo tak dávno. Co s tím mám ale společnýho já? Přece jen jsem se narodil koncem šedesátých let a jak jsem se měl ještě přesvědčit, psychiatrie má na podobné pocity jasné a encyklopedicky zakořeněné názory. V každém případě jsem Julii vylíčil, jak rychle a půvabně odcházela mezi stromy a její pohmožděný zadek na sobě předchozí újmu nedal nijak znát. 

„V tom, jak jím kroutila, bylo něco uklidňujícího,“ řekl jsem jí. „Taková roztomilá životní síla a pohoda. Je poledne a ta žena odchází a kroutí tím zadkem a on má k tyčím přivázaný dvě velký zvířata, celou svou budoucnost. A když se díval, jak odchází, připadaly mu její řeči o tom, že by měl umřít, úplně mimo. Jen kvůli tý chůzi a kroucení zadkem. Není to divný?“

Julie chvilku mlčela a zdálo se, že přemýšlí.

A pak vzdychla, jemně zavrtěla hlavou a povídá: „Hele, nemohl bys už těch kravin nechat a radši mi udělat něco k jídlu?“

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Jean-Léon Gerôme (1824 – 1924): Betsabé po koupeli, Wikimedia Commons
Ikona: Benjamin Wedemeyer na Unsplash a MV