Ta silnice leží v trojúhelníku Jihlava, Velké Meziříčí a Třebíč. Když policisté dorazili na místo, viděli už jenom, jak sanitka odváží řidiče z havarovaného auta, které leželo na boku pod silnicí, se zívající přední kapotou, pomačkanou, jak trefila úzký kmínek pokroucené švestky, jež se s vyčítavě se chvějící korunou osypanou nevzhlednými drobnými plody, unaveně opírala o kabinu vozu. „Co blbnul?“ kroutil hlavou poručík Hvízdek a zamyšleně se rozhlížel po rovném úseku silnice. Nikde žádná brzdná dráha, žádné stopy po smyku, absolutně nic, co by dokázalo napovědět, proč řidič vyjel ze silnice. 

„Možná mikrospánek,“ uvažoval služebně starší policista, hodností ovšem podřízený svému mladšímu kolegovi. Zdravotníci potvrdili, že řidič je střízlivý a ani není pod vlivem omamných látek. Odváželi ho v bezvědomí, ale ještě než ho naložili, tak se s nimi pokoušel komunikovat. Říkal něco, že se mu pokoušel vyhnout. Ale komu? Sanitka přijížděla od Jihlavy, policisté od Třebíče. Ani jedna posádka nepotkala nikoho, komu by se mohl řidič vyhýbat. V tuhle noční hodinu byl na této zastrčené silnici, kde se stěží vešla dvě auta, provoz minimální. 
Policisté zdokumentovali místo havárie, zavolali odtahovku a odjeli na služebnu sepsat hlášení. Sanitka dovezla muže do nemocnice v Jihlavě, tam ho zdravotníci předali do péče chirurgů a internistů a odjeli. 

Druhý den ráno se poručík Hvízdek dostavil do nemocnice, aby se pokusil vyzpovídat raněného řidiče vozidla. Muž byl při vědomí a ochotně poručíkovi odpovídal na jeho otázky. Když policista narazil na mužovo prohlášení bezprostředně po nehodě, totiž že se někomu vyhýbal, řidič se zasmušil. 
„Víte, ono to bude znít divně, ale viděl jsem nějakého muže na motorce, jak jede proti mně. Kličkoval ze strany na stranu a já nevěděl, jak se mu vyhnout, a místo abych zabrzdil, strhl jsem volant doprava a najel do tý hrušky.“
„Švestky,“ opravil ho policista a hned pokračoval: „Všiml jste si něčeho, podle čeho bychom mohli toho muže najít?“
„Jo, všiml,“ zamračil se řidič. „Neměl hlavu.“ 

Služebně starší policista se zapřel do židle a oči se mu zúžily do přemýšlivých štěrbin. Chvilku trvalo, než promluvil: „Něco podobnýho už mi někdo vyprávěl. Je to asi dva roky, co jsem byl u bouračky, kdy to mladík napálil do stromu na úplný rovině. Vezl ještě čtyři své kamarády, všichni totálně nadraný, protože jeli ze zábavy. Ten kluk, co řídil, byl absolutně střízlivý, test na drogy taky negativní, říkali jsme si, že to je nezkušený řidič, a taky bůhvíco se v tom autě dělo, známe, co dokážou dělat opilí kamarádi – vypínaj za jízdy světla, prostě kraviny, který pak můžou způsobit nehodu. A tu jeho povídačku, proč se to stalo, jsme považovali za snahu celou nehodu bagatelizovat. Mně ale nějak nesedělo, jak byl ten kluk vyděšenej, když to říkal. Myslel to smrtelně vážně, že viděl jet motorku s jezdcem bez hlavy. A když o tom teď mluvím, tak si uvědomuju, že tuhle výmluvu slyšeli i kluci z dopravky sousedního okresu.“

Ve služebně zavládlo ticho. Poručík Hvízdek se pak otočil k počítači a okolní svět pro něho přestal existovat. Za dvě hodiny, když utichlo šustění tiskárny, která posledních deset minut vyplivovala jeden potištěný list za druhým, vzal poručík Hvízdek svazek dokumentů a rozložil je na velkém stole v zasedačce. Pak zavolal svého kolegu a bradou ukázal ke stolu: „Třicet sedm.“
Když se služebně starší kolega tázavě podíval na Hvízdka, dostalo se mu vysvětlení.
„Třicet sedm řidičů za posledních pět let potkalo v noci na téhle silnici motorkáře bez hlavy, sedmnáct kvůli tomu sjelo ze silnice, ale nic se nestalo, osm jich havarovalo lehce a dva těžce. Ten zbytek situaci nějakým způsobem zvládl.
Služebně starší policista zadumaně hleděl na papíry na stole a lakonicky shrnul výsledek kolegovy práce posledních hodin: „Takže zbývá zjistit, kdo je ten bezhlavý jezdec.“

Poručík Hvízdek na ta slova zalovil v papírech a jeden z nich položil před kolegu. Byl to záznam dopravní nehody, která se stala před sedmi lety. Sedmadvacetiletý mladík v noci z dvacátého na jedenadvacátého května narazil na inkriminované silnici do neosvětleného valníku stojícího sice na polní cestě, ale tak nešikovně, že jeho zadní část vyčuhovala do vozovky. V té tmě neměl mladík šanci překážku vidět, takže ji trefil v plné rychlosti tak nešťastně, že mu doslova uťala hlavu. Mrtvého motocyklistu objevil Karel Mrakotín ve čtyři ráno, když tudy jel na ranní. Policisté přijeli za dvacet minut, uzavřeli silnici a zajistili stopy nehody. Vše pečlivě dokumentovali, muže bez hlavy přikryli igelitovým pytlem, aby zakryli tu děsivou podívanou. Už končili, když se mladý prapočík bezradně se rozhlížející kolem sebe, konečně zeptal: „A kde je vlastně ta hlava?“

Hlava se nikdy nenašla, a tak nešťastný motokář vyjíždí každou noc na svou silnici a hledá ji. A když tu svou nemůže najít, chce získat třeba i tu vaši.

Text: Jiří Roth
Foto: Pizabay Detapo
Ikona: Mužská věc