Chce z něj něco vydolovat. Probudit ho prokristapána do reality, ale zatím se k němu tiskne jako koťátko k velkému bílému tvorovi s klíčema od paláce plného kočičího žrádla.
„Zvítězí ten, kdo zahraje nejúčinnější akord,“ navrhla Isabella, majitelka nejvyhlášenějších bordelů v celé Andalusii. Carlosovi soupeři rozezvučeli kytary a ženy ze sebe strhaly šaty.
„Jednou vás všechny zabiju!“ zařval na ně, na ten blátivý plácek, na kluky, co se teď po jeho ranách váleli po zemi a skučeli, na celou tu krajinu plnou komárů, smradů a lidí – a pak si jí všiml.
Nemohl jsem uvěřit, že jsem účastníkem něčeho takového. Nalil jsem si kolu a postával stranou, abych se nějak zorientoval. Dopil jsem, odhodil ručník a vlezl do bazénu.
Když jsme je chytali, prokousnutý prst a podrápané ruce dávaly tušit, že to budou i hodně divoká a nespoutaná zvířátka. Myslel jsem, že si zvyknou. Jaká domýšlivost ve mně vůči těmto tvorům.
„Je zde někdo, kdo by chtěl nechat zmizet manželku?“ zeptal se kouzelník. Publikem proběhla vlna smíchu a šeptání. Přihlásil jsem se. „Já nikam nejdu,“ vzpouzela se má žena.
„Ukaž mi jinou ženskou, která pro chlapa udělá něco takovýho. Něco tak příšernýho. Už seš konečně spokojenej?“ Myslela to smrtelně vážně. Gravitace jí prohlubovala vrásky a dodávala výraz mučednice.
Červené žárovky, na věšáku pouta, bičíky a kožené řemínky plus něco, o čem jsem vůbec netušil, k čemu slouží. Domina vkráčela do místnosti ve vysokých kožených botách, v černém body...
Někdy v roce 1963 se mnou otěhotněly tři různé ženy. A dětí mám kolem čtyřiceti. Občas jsem chodil i s pěti ženami současně. Nějakou dobu se to dá zvládnout, ale musíte být egoista.
Chci se vrátit k malování, protože celý život si maluju a kreslím, jenom poslední dobou jsem na to neměl moc času. Ale cítím, že to fyzicky potřebuju. Můj nejoblíbenější malíř je František Tichý.
