Všimněte si, že ani hudba, ani poezie nic reálného nesdělují, jenom vyvolávají pocity. Pro svůj život vlastně žádnou realitu nepotřebujeme. Nic nám nemůže dodat štěstí a spokojenost.
Každá čtvrť má svýho podivína a naše taky. Chlápka, co všude chodí na bruslích. Nikdo neví, kde bydlí, odkud přišel, ani co dělá a nikdo ho nikdy neviděl v normálních botách.
Za něco takovýho by jiný otcové svý syny zmlátili a pak jim několik dní zakázali najíst a kdyby se o tom dozvěděli ostatní, dopadlo by to zle. Tohle se nesmí stát, jsou na to pravidla a zvyky.
Chytla mě za zápěstí a otočila zpět do místnosti. Nasměrovala mě ke křesílkům, ale nezastavili jsme se u nich. Táhla mě do rohu ke dveřím vedoucím k pokojům. Ulovila mě. Chytla si kunčofta.
Otevřené zápisky výstředního a dnes už pohádkově úspěšného muže s utajenou identitou, který se rozhodl podělit o svůj životní příběh. Proč? To je pro nás pořád záhada.
Vlastně nebyla tak stará a tak moc šedivá. Určitě mladší než matka, zuby měla všechny a jen málo obroušené. Při chůzi se držela rovně, jako by jí tělem až do hlavy procházel prut.
Světlana sem přijela sem z Itálie, kam se přesunula ze Švýcarska, z destinace, která následovala po Španělsku, kam přišla z Portugalska. Svou kariéru ovšem začínala ve Finsku.
Teď už jde jen o to, jak mu to říct, aby z toho nebyla moc velká scéna. Ale, sakra, snad má taky právo strávit víkend podle svého. Po všech těch dnech, kdy pracuje a ještě kmitá v domácnosti.
Opravdu jsem po chvíli zaznamenal, že ke mně kráčí nějaká postava, ale právě jsem řešil něco v mobilu, takže jsem ani pořádně nezvedl hlavu. Jen jsem ucítil, jak si vedle mě někdo sedl.
Začalo to tím, že si koupil kabriolet. S modrou metalízou. Pak přestal nosit ta úděsná, vytahaná trička s obrázky dávno zaniklých metalových skupin, ve kterých vypadal jako zastydlý puberťák.