Kdyby spolkl pilulku dlouhověkosti, oslavil by 19. ledna krásné dvousettřinácté narozeniny. Určitě by k nim sobě i nám všem věnoval další sbírkou svých básní, v pořadí pětistou dvacátou šestou. A opět by tím porušil své Never more. Místo toho nám Edgar Allan Poe poslal z věčnosti dopis. Na to, jak dlouho tam už pobývá, je ten dopis velmi současný. 

 

Vy hluční a do sebe zahledění lidé,

psát do budoucna je něco neobyčejného a svůdného. Uvědomuju si, že cokoli napíšu, bude pro vás skutečnost. Ale je to pravda? Opravdu to tak bylo, je a bude? Co když ne? Budete cítit alespoň náznak pochybnosti, když to budete číst? Už za svého života jsem pozoroval, jak je realita vlastně neskutečná.

Když vyrůstáte v divadelním zákulisí, kde svět tvoří papírové kulisy a mrtví lidé se chodí klanět publiku, pochopíte, že realita není ničím ani nikým daná, ale že si ji můžete formovat k obrazu svému. To je velké tajemství života. Kdo ho nepochopil, zemře ochuzený, možná spokojenější, ale v každém případě nevědoucí.

Protože jaký život je ten skutečný? To, co jsme prožili včera? Co žijeme dnes? Co budeme žít zítra? Zkuste na horách chytit kus větru a přivést ho ukázat nemohoucí babičce, aby věděla, jak tam foukalo. Totéž je s naším časem a tím, čím jsme ho naplnili. Každá vteřina žití je jen neuchopitelný závan větru a my jsme její interpreti. Půvabné je, že je vlastně úplně jedno, co kdo dělá a jak to dělá nebo komu to dělá. Skutečnost se okamžikem svého zániku promění v pocit, dojem, v něco, co už není a nikdy nebude.

Čas od času chceme tu skutečnost vrátit, a tak si o ní vyprávíme, píšeme, přikrášlujeme. Protože když nás to tehdy bolelo, teď už to tak být nemusí. A může to zase chvíli bolet někoho jiného. Zaplétáme svá srdce do osudových vztahů, z nichž se pak nedokážeme vymanit. Láska je věčně zhasínající svíce, již se opakovaně snažíme zapálit, abychom se pokaždé popálili. A do nejdelší smrti se s láskou nenaučíme zacházet tak, aby nebolela. Přitom co je to láska? Je to něco, na co si lze sáhnout? Něco reálného? Ne, je to jenom pocit. To, jak se realitou během jejího prožívání necháváme zraňovat, pak nahrazujeme jiným prožíváním, kdy se naopak od reality snažíme vzdálit, odpoutat.

Samozřejmě nejlepší je pro ty účely alkohol, který dokáže mysl pozvednout k nebesům, ale taky jí prudce praštit o zem. Opojený mozek přestává pracovat s tím, co nazýváme skutečností, a baví se vyvoláváním blahých pocitů.  Miloval jsem poezii, protože je to jediný literární útvar, který má v sobě rytmus stejně jako hudba. Poezie pro mě nebyla účelem, nýbrž vášní; a vášně třeba mít v úctě; nesmějí a nemohou být rozněcovány podle libosti s pouhým zřením na ubohou nebo ještě ubožejší odměnu, již lidstvo nabízí.

Všimněte si, že ani hudba, ani poezie nic reálného nesdělují, jenom vyvolávají pocity. Pro svůj život vlastně žádnou realitu nepotřebujeme. Žádné snažení nám nemůže dodat štěstí a spokojenost – protože to jsou jen pocity. Člověk je dnes mnohem aktivnější — nikoli však šťastnější ani moudřejší, než byl před 6000 lety. Když se člověk upne na nějaký cíl, stane se jeho otrokem. A cíl v roli otrokáře si to dokáže náramně užívat. Splní se svému nešťastlivci, až když je vlastně pozdě.

Řekněte mi pak, jaký smysl má sáhnout si na svůj cíl v předvečer své smrti? Vše, o čem si myslíme, že nás učiní šťastným, jsou jen neživé a dušeprosté náhražky, které mohou dokázat jenom jedno – jejich nabýváním a pozbýváním si k sobě pouštíme pocity nelibé, marné, naši duši spoutávající a srážející do hlubokého bláta přízemnosti. Na konci svého života jsem nazřel hlubokou pravdu o nicotě a marnosti. Nikomu bych nepřál to zoufalé ohlédnutí za svým životem naplněným honbou za marnými cíli, který tím byl dokonale utracen a z toho konce se už nelze vrátit na začátek. Není cesty zpět, protože života už nebude nikdy více. Never more.

Edgar Allan Poe

Edgar Allan Poe

1809–1849

Jeho život byl všechno možné jen ne poklidný a spořádaný. Syn těžkého alkoholika, kterého nikdy nepoznal, a matky, jež zemřela na tuberkulózu, když byly Edgarovi dva roky, vyrůstal v náhradní rodině obchodníka s tabákem, jehož příjmení nosil jako druhé jméno – Allan.

Ačkoli se Poe narodil v americkém Bostonu, část dětství prožil v Anglii, kde jeho pěstoun založil pobočku své firmy. Po pěti letech se ale dostal do finančních potíží, což vedlo k tomu, že se vrátili zase do Ameriky. V jinošském věku vynikal Poe skvělou fyzickou kondicí a v patnácti letech se osudově zamiloval – do matky svého spolužáka. Edgar, který byl přirozeně inteligentní, začal studovat literaturu na univerzitě, ale brzy mu zachutnal život plný večírků, flámů, hazardních her, alkoholu, drog a krásných žen.

Někdy v té době se dostal do prvního z dlouhé série konfliktů se svým otčímem, který měl přirozeně plné zuby Edgarova chování. Poe to řešil po svém – vstoupil do armády, kde ho to bavilo asi půl roku, a pak chtěl odejít, což nebylo vůbec jednoduché. A tak podnikl dvouleté úsilí o přijetí na vojenskou akademii ve West Pointu, což se mu nakonec podařilo. Tam s údivem zjistil, že panuje tuhá kázeň, což se neslučuje s jeho životní filozofií, a ústav opustil. Prakticky celý život psal povídky a se střídavými úspěchy se snažil o jejich publikování.

Aby se uživil, pracoval v různých novinách a časopisech, odkud ho porůznu vyhazovali kvůli jeho nezřízenému chování. Psal do nich sžíravé kritiky na kolegy spisovatele a pochopitelně zveřejňoval vlastní tvorbu. Na opravdový úspěch ovšem čekal takřka do své smrti – přinesla mu ho báseň Havran. Celý život měl komplikovaný vztah k ženám, které sice miloval, ale zdráhal se s nimi mít sex. Jeho manželka (sestřenice Julie, jíž v době sňatku bylo třináct let), se kterou žil 11 let až do její smrti na tuberkulózu, údajně zemřela jako panna. Svou lásku často obracel ke starším ženám, jež byly většinou zadané. Jeho konec přivodily  dodnes nevyjasněné okolnosti. O posledních dnech jeho života se vůbec nic neví. Dne 3. října 1849 ho nalezli v bezvědomí na ulici a za čtyři dny zemřel, aniž se probral z deliria.

Text: Jiří Roth
Ilustrace: Jiří Roth
Foto: Jose Francisco Morales na Unsplash (náhled) a Jiří Roth