Co by nám vzkázali významní muži a ženy, kteří už zmizeli ze světa? To nevíme, ale můžeme si ledacos představovat na základě toho, co řekli a co si o nich myslíme. A napsat dopisy z jámy času a druhého břehu za ně. Snad nám to jejich stínoví autoři prominou. Britský malíř německého původu Lucian Freud by ve středu oslavil devětadevadesáté narozeniny. Velkou retrospektivní výstavu mu připravilo před osmi lety Uměleckohistorické muzeum ve Vídni.

Vy, kdo ještě zůstáváte.

Nemylte se. Na světě se dá žít barevně a dobrodružně. Plně. Ovšem za předpokladu, že jste dravec. A máte cíl. Máte svou kořist. Jinak vás čeká utrpení býložravců. Bez ohledu na to, jak budete spokojení a najedení, váš život se nenaplní. Ať už jste jakkoli bohatí a patříte k jakékoli společenské vrstvě. A já jsem žil jako vlk. Nemilosrdně jsem pronásledoval svou kořist – umění. Když jsem nepracoval, dusil mě pocit strašlivé ztráty času.

Od obrazů chci, aby uváděly v úžas, aby zneklidňovaly, sváděly a přesvědčovaly. Tohle jsem vždycky čekal od malířství, a abyste dosáhli něčeho takového, musíte za tím jít nemilosrdně a s nabroušenými zuby. A myslím, že podobně to je i se životem. Musíte si dovolit cítit a myslet cokoli a nic neodmítat. Absolutně nic.

Koneckonců, vždycky jsem dával přednost životu mezi ulicí a palácem. V Paddingtonu jsem se poflakoval se zloději a podvodníky a pak jel na víkend do Badmigtonu a strávil ho s vévodou z Beaufortu. V hazardu jsem prohrál statisíce liber, půjčoval si peníze od gaunerů, a pak se musel skrývat před nimi i před policií. Když jsem potřeboval hotovost, stačilo namalovat portrét nějakého boháče – třeba barona Heiniho Thyssen-Bornemizsu, svého času nejbohatšího muže světa, a mohl jsem dluhy smáznout a dál v klidu pracovat na svém. Ve svém ateliéru, ve svém čase, ve svém životě.

Lidé si často nechávají svůj život ukrást. Velkými podnikateli, zaměstnavateli, odpornými figurami všeho druhu, které si myslí, že vás vlastní. Na začátku je ale vždycky kompromis, zpohodlnění a podivná touha po bezpečném jednotvárném životě. Pokud tohle dovolíte, nemůžete se divit. Totéž se týká i žen. Vždycky jsem byl na lovu. Abych je maloval, sváděl, aby se staly součástí mého života. A pak když jsem je namaloval, obvykle můj svět opustily, částečně i proto, že se nechtěly dělit s dalšími ženami o postel. Myslím, že to byl rok 1963 – tehdy se mnou otěhotněly tři různé ženy. A dětí mám…, no, kolem čtyřiceti, co vím. Občas jsem chodil i s pěti ženami současně. Nějakou dobu se to dá zvládnout, ale musíte být egoista, biolog – a dravec. Nesmíte se bát. Francouzsky se zamilovat se řekne „tomber amoureux“, což je něco jako pád do lásky. Láska je nemoc, choroba, neuchopitelný chaos, samé nevědomé preference. Což může být vzrušující, ale jen do určité míry.

Vždycky jsem nenáviděl zvyky a rutinu. Tohle milují psi. Samé zvyky a pravidelnost. Nesnášel jsem to – měl jsem svůj časový plán, ale rutinu nikdy. Ale nebojte se. Svět může být nebezpečný, ženy můžou být nebezpečné, nicméně dokud máte svůj záměr, umění, cokoli, po čem jdete, držíte volant. Nesedíte na zadní sedačce. Nevezete se. Nepřihlížíte. Jednáte. Zúčastňujete se. Koneckonců, ještě s osmdesátkou na krku jsem se zapojil do rvačky ve své oblíbené samoobsluze v Notting Hill, protože když jste dravec, jste jím až do smrti. Jen se musíte dobře dívat. A to může být obtížné. Nikdo neznamená nic jiného než sebe. A zároveň je všechno autobiografie a všechno je portrét – i židle. Myslím, že to nemá nic společného se stylem. Malování portrétů má prostě co dělat s lidmi – jací jsou, jak vypadají, jak vnímáte, když jsou s vámi v jedné místnosti. Musíte prostě věřit tomu, co vidíte a co cítíte. Ale co je důležité pro jednoho, nemusí pro někoho jiného znamenat nic. Nikdy jsem do obrazu nevkládal nic, co bych na modelu neviděl. Ale přesto jsem se nikdy nesnažil vytvořit kopii člověka. Snažil jsem se vyhmátnout podstatu jejich tělesné i emocionální přítomnosti. A když model nijak zvlášť nearanžujete a soustředíte se na jeho fyzickou přítomnost, mohou se dít zajímavé věci. Najednou se objeví cosi, o čem jste ani jeden z vás nevěděli. Taky proto jsem maloval lidi. Jako lidské zvíře mě zajímala těla a taky mysli některých jiných lidských zvířat. Z mnoha důvodů. A víte – není nutné komukoli se zpovídat a vysvětlovat okolnosti svého života. Do toho, co děláte, s kým nebo kdy se vídáte, nikomu nic není.

Říkali o mně, že mám pohled orla a v očích zvířecí citlivost, jako bych dokázal vidět věci, o kterých jiní nemají ani potuchy. Možná. Nevím, o čem mají potuchy jiní. Ale rozloučím se s vámi takhle: Nenechte se donutit dělat věci, které dělat nechcete. A když už se rozhodnete nerespektovat pravidla většiny, neomlouvejte se za to. Pravidla většiny poslala na smrt tolik lidí a zničila tolik životů, že není proč je uctívat. Je to jen váš život. Jen váš, nikoho jiného. Vezměte si ho a naložte s ním jako uměleckým dílem. Pokud na to máte odvahu.

Hodně štěstí,

Lucian Freud

Lucian Freud 1922–2011

Oficiálně britský malíř německého původu, jinak nevyzpytatelný génius, hráč a instinktivní tvor, jehož dílo zneklidňuje, svádí a přesvědčuje, přesně jak si přál. Vnuk Sigmunda Freuda opustil nacistické Německo v roce 1933, a vyhnul se tak jisté smrti. Když s rodiči přijel do Londýna, dorazil jako uprchlík víceméně na mizině, ale zanechal po sobě 96 milionů liber, což je největší pozůstalost v historii britských umělců. Malířství studoval na Central School of Art v Londýně a pak na East Anglian School of Painting and Drawing v Dedhamu. Zaměřoval se na lidskou figuru, kterou zobrazoval velmi realisticky. V jistém ohledu byl Lucian Freud Forrestem Gumpem 20. století. Objevil se ve filmu se slavným britským hercem a písničkářem Georgem Formbym, jeho mentorem a přítelem byl Francis Bacon, který ho devatenáctkrát namaloval, legendární anglický dramatik, skladatel a básník Noël Coward o něm psal verše, Picasso se víc než jen přátelil s jeho druhou ženou. Freud svůj inspirační pramen sledoval vytrvale a zpočátku jasně proti proudu – v době rozkvětu abstraktního umění vzkřísil jedince a rozhodně lidské tělo nijak neidealizoval. Na svých aktech zobrazoval i bulky a kožní výrůstky a realitě přizpůsobil i barvy – do palety přimíchával keramickou bělobu, aby se přiblížil barvě skutečné kůže a masa. Přesto nešlo o pouhý naturalismus – své modely často zobrazoval se zavřenýma očima, aby uvolnil prostor pro představy jejich vnitřního života. Podnikatel Roman Abramovič zaplatil kdysi za akt tělnaté referentky z úřadu práce 17,2 milionu liber, čímž se Freud stal nejdražším žijícím britským malířem. Tohle mohlo být hráči, géniovi a samotářskému lovci v podstatě jedno. Šlo mu prostě o to, být s lidmi, se kterými být chce, dělat s nimi, co dělat chce – a pořád malovat.   

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Jiří Roth
Ikona: Mužská věc