Bylo ten rok, co vybouchl Černobyl a západoněmecké televize ukazovaly plánky, kudy se valí radioaktivní mrak. Na hranice to je z Kynžvartu ani ne deset kilometrů, takže jsme většinou koukali na ZDF nebo ARD nebo RTL. V Československé televizi se samozřejmě nic takového neříkalo.
Po změně režimu ti, kdo stanuli v jejím čele, věřili, že majetek musí být v soukromých rukách. A nechali ty soukromé ruce, aby se samy postaraly o naplnění svých dlaní.
Ještě když jsem pracoval v lifestylu, tak jedno z témat, které vždy prodávalo, bylo cizí neštěstí. To cizí neštěstí, které v tomto případě „prodává“, se ale týká nás všech bez rozdílu.
Probudil jsem se na zemi, respektive na lehátku spleteném z nějakých větví a vystlaném senem, v podivné chatrči bez oken, jen s pestrobarevnými závěsy přes otvory ve zdi a s dveřmi sbitými ze sukovitých prken.
