Jistěže mě ulovili. Viděl jsem je zdálky, po obou stranách silnice. Ještě jsem měl čas odbočit, ale přišlo mi, že všichni policajti byli zaměstnaní jinými řidiči. Samozřejmě jak jsem se přiblížil, jedno auto propustili a ten polda hned čapnul mě.

Nejel jsem úplně nepřipravenej, měl jsem několik skvělých výmluv podle toho, kde na ně natrefím. Použil jsem tu číslo tři. „Něco takového slyším dnes po osmsetpadesátýosmý,“ pokýval hlavou policista. 
Byl lehce sarkastický. Pravdou je, že jsem neměl absolutně žádný legální důvod být ve svým autě na týhle silnici. A vzhledem k mému bezdomoveckému trvalému bydlišti na městském úřadě osmdesát kilometrů odtud jsem neměl co dělat ani v tomhle městě. 
„Tady už jste mimo Brno,“ zkusil to trpělivě policista a vzápětí se opravil: „Totiž mimo Prahu. Já jsem z Brna.“

Zastyděl jsem se a vybalil na něj pravdu. Odkýval mi to a odříkal mi, jaké dokumenty musím mít u sebe, abych prošel silniční kontrolou. Věděl jsem to a něco už jsem měl u sebe, ale zádrhel s trvalým pobytem jsem nevyřešil. Chvíli jsme probírali možnosti, co by asi tak mohlo zafungovat, až to mladý muž v uniformě uzavřel slovy: „Taky záleží na tom, jestli trefíte na dobráky, jako jsme my.“

Když mi tohle řekne někdo v Praze se silným moravským přízvukem, uvědomím si, že jsem měl opravdu z prdele štěstí. Pražáci mě mohli pěkně vykostit. Chvíli jsme klábosili o jeho službě – stál na týhle silnici od čtyř od rána, což v tu chvíli bylo poctivých čtrnáct hodin. Čtrnáct hodin opakování toho, co by měli řidiči mít a jak by měli jezdit, aby to bylo správně. Pochopitelně slyšeli spoustu nadávek, a tak jsem měl dojem, že teď je rád, že zastavil právě mě, protože nepindám a ještě ho lituju. Upřímně lituju.

Pustil mě a já jsem o téhle zkušenosti napsal post na Facebook, který jsem zakončil slovy:  Opravdu na ně nebuďte zlí, ti kluci jsou na tom možná hůř než my.

Ozval se mi kamarád z druhé strany republiky, sám policista, a poslal mi několik videí ze služby. Kouknul jsem se na jedno. Měšťák na něm čelí hordě naštvaných chacharů, kteří ho trénují na covidových opatřeních a buzerují ho s rouškou a odstupem a podobně. Měšťák si s nima očividně nevěděl rady a snažil se být jenom slušný. Proč nevezme obušek a necákne to hovado přes palici? Cítil jsem nával vzteku, tak jsem to vypnul. Jsme fakt stádo pitomců. Vlastní frustraci si ventilujeme na tom, kdo za to nemůže o nic víc než my. 

Vzpomněl jsem si na všechny ty pohádky, kdy zlý vladař proti sobě poštve poddané a sám si nerušeně krade do své pokladny. Uvědomuju si, že začínám pochybovat o demokracii, kterou tu žijeme, o smyslu státu, který máme, o ochotě plebsu překračovat veškerá nařízení, vyhlášky a zákony, stejně jako o zápalu volených zástupců lidu nová legislativní omezení chrchlit v nepřehledném množství. Jsme neukáznění (i já jsem), rebelujeme tam, kde to není na místě a bojíme se ozvat tam, kde by to na místě bylo. Lockdown nás nezamyká jen v našich domovech, ale také v našich předsudcích, nevzdělanosti a nekulturnosti. 

Nemohu si pomoci – to musí být něčí pokřivená vůle.

 

Text: Jiří Roth; Foto: Facebook