Když jsem přijel k opuštěnému objektu, úplně jsem vyjekl: „To jsou moje vrata!“ Spojená obyčejným drátem, který stačilo vytáhnout nad plaňky a mohl jsem vejít na dvorek, příčné trámky ztrouchnivělé a porostlé lišejníkem, lehce drhnoucí o hlínu, ale byly to ony.
Když jsem se sem před pětatřiceti lety nastěhoval, byla stará kovárna patřící ke kynžvartskému zámku čerstvě opravená. Střechu pokrývaly tři řady nových šindelů, nová okna a dveře byly zhotovené podle doporučení památkářů. Romantický baráček měl jen jednu nevýhodu – v zimě prakticky nešel vytopit. Byl tam blbý kotel či co, komín se pořád dehtoval, a tak jsem zimu trávil ve svetru a teplých papučích. Pokud jsem tedy nebyl v práci.
Bylo ten rok, co vybouchl Černobyl a západoněmecké televize ukazovaly plánky, kudy se valí radioaktivní mrak. Na hranice to je z Kynžvartu ani ne deset kilometrů, takže jsme většinou koukali na ZDF nebo ARD nebo RTL. V Československé televizi se samozřejmě nic takového neříkalo. Byl to ten rok, kdy bylo abnormální množství hub a i jinak rozšířený bolševník rostl i na místech, kde podle pamětníků nikdy nebyl.
Tehdy jsem se skamarádil s Frantou Kolaříkem, asi o deset let starším klukem, který u nás byl na permanentní návštěvě a až po mnoha letech jsem se dozvěděl, že mi asi píchal mou tehdejší manželku. A tenhle Franta mi pomáhal stavět ta vrata. Dřevo dodali památkáři, práci já. Spolu jsme i ohýbali široký plocháč, aby šla vrata zajistit velkou závorou. Ty háky tam jsou dodnes.
V Kynžvartě jsem vydržel necelé dva roky, nepohodl jsem se se zaměstvanavatelem a s ostudou odtáhl na Sever. Podívat jsem se tam byl až před patnácti lety, kdy jsem v restauraci postavené v bývalých chlívech u baru nalezl i Frantu Kolaříka. Tehdy jsem tam byl jen na víkend a to, že tam jsou stále ještě vrata po mně, mě nijak nepřekvapilo.
Až tento víkend. Přece jenom pětatřicet let, to je už jeden lidský život. Ze svého bydlení tam si toho už moc nepamatuju, ale některé detaily vytáhla ze vzpomínek právě ta vrata. Střecha kovárny je pokrytá hnusným plechem, pod nímž zbyla jedna řada šindelů. Na oknech jsou mříže, ale hospodářské budovy jsou přístupné. Ve stodole, kde byla i kovářská pec, je stále ještě kovářská pec. Kus komína je ovšem provalený a je vidět ven. Před pecí zbyla kamenná stolice, na níž stála velká kovadlina. Ta tam už není a nebyla tam ani za mě. Vedle kovárny jsem měl udělané chlévy, kde jsem choval ovce a angorské králíky, protože za vlnu se tehdy hodně platilo. Po krmelcích tam dnes není ani památky. Všechny budovy jsou prázdné, chybí tam i obvyklý bordel, jaký v takových prostorech bývá.
Ta vrata mě potěšila, že tam stále jsou, ale i zarmoutila, když jsem viděl, v jakém jsou stavu. Ne že bych čekal, že budou jako nová. Spíš jsem si uvědomil, jak se čas podepisuje nejen na věcech, ale i na lidech. Ta vrata se drží silou vůle a až jednou někomu upadnou, už je zvedat nebude.
Sedl jsem za volant a pohlédl do zrcátka. Šedivé vlasy, vrásky, kruhy pod očima. Tehdy jsem tady v Kynžvartě zahajoval svůj dospělý život. Dnes jsem téměř na jeho konci. Když budu mít štěstí, zbývá mi ještě nějaký čas stáří, a pak už jen věčná nicota.
Najít své stopy na konkrétním místě planety je docela zvláštní zážitek. A doteď nevím, jestli za to mám být vděčný.
Text: Jiří Roth; Foto: autor