Mé kruté obecenstvo,

poskytnout klíče od vlastního životního štěstí jiným je bolestný omyl. Tak pošetilý čin vás zabije. Ale co máte dělat, jste-li umělec? Chcete lidem cosi sdělit, rvete si své myšlenky ze srdce, z masa, o mozku nemluvě a jaká je vaše odměna? Roztřeseně čekáte, až vám bezejmenný hlas veřejnosti řekne své: „Rozumíme! Děkujeme!“

Nikdo si neumí představit bolest, kterou cítíte, když vás odmítnou. Když vám plivnou do tváře a tváří se na vás jako na ubožáka, který si dovolil sestavit větu a nakonec z ní vyšlo jen blábolení. Recenze na mou prvotinu byly tak odporné, že jsem i za cenu finančního zruinování skoupil všechny výtisky, spálil je a pak trpěl v bezduchých křeslech úřadů. A tahle úzkost z vlastního selhání vás neopustí, ani když zažijete cosi jako úspěch. Ano, kdosi mi porozuměl, ocenil mou snahu a najednou jsem vplul mezi uměleckou elitu.

Ale pak když v Alexandrinském divadle uvedli mého Revizora, kde jsem sebral na jednu hromadu všechnu špatnost, nespravedlnost a přetvářku, kterou jsem poznal… Všichni byli proti mně! Staří důstojníci křičeli, že mi není nic svaté, když jsem si troufal takhle napadnout lidi ve službě. Policajti byli proti mně, kupci i literáti. Všichni mi nadávali a na hru nebylo možné sehnat lístky. To jsem poznal, co znamená být autorem komedií. Stačí jediný záblesk pravdy a už se proti vám nebouří jednotliví lidé, ale celé vrstvy!

Moje vlastní dílo mi připadlo protivné, hrubé, snad ani ne moje. Totéž ve školách a na univerzitách – přednášel jsem úplně pro sebe, nikdo mě neposlouchal, ani jedinkrát jsem se nesetkal s někým, kdo by byl oslněn září pravdy. Vzdal jsem se v přednáškách uměleckého výrazu, a tím spíš jsem neměl chuť budit posluchače, když je nedokázala probudit myšlenka.

Pokud potřebujete potvrdit smysl své existence od jiných, vystavujete se nekonečnému utrpení. Nakonec vám zůstane jen smích. Možná hořký, ale nakonec léčivý. A taky děsivý, protože lidé se ničeho nebojí tolik jako smíchu. Když se před vámi lidé bez mozku naparují, a ještě si dají tu práci, aby vám házeli klacky pod nohy, máte tuhle poslední zbraň. Jinak skončíte unavení, zklamaní, udušení bohorovnými výroky nýmandů  a jejich pomstychtivými podrazy.

Možná jsem byl ukvapený snílek, ale už ve dvaceti jsem si myslel, jak dobře znám lidi. A že lekce, kterých se mi od nich dostalo, mi nikdy nevymizí z paměti a poskytnou mi spolehlivou záruku mého štěstí. Jak jsem se mýlil. O dvacet let později jsem se cítil jako zklamaný stařec. Zklamaný sebou, světem, utrápený tělem sužovaným bolestmi žaludku a střev, smutným symbolem toho, co všechno jsem v životě nedokázal strávit. A protože tělo a duše se jako dva opilci drží za límec a společně se potácejí tu jedním, tu druhým směrem, moje ctižádostivá – a ano i ješitná – duše už nemohla zůstat taková, jaká byla dřív. Viděl jsem ďábly a sama sebe v říši zatracenců.

Nic nezůstalo na svém místě a mé rukopisy hořely skutečným plamenem. Vy víte, že pro toho, kdo neklouže po tenké kluzké slupce zdání, je svět krutým místem a žádnou spravedlnost ani jistotu v něm nehledejte. Smějte se ale, dokud můžete. Radujte se více, proboha, je to nejspolehlivější lék na všechny nemoci. Jděte cestou života a najděte si důvod k smíchu, protože ten docela poslední lék na všechny strasti vaši tvář jednou neodvolatelně znehybní.

Mykola Hohol

Nikolaj Vasiljevič Gogol

1809–1852

Otec Nikolaje Vasiljeviče Gogola (ukrajinsky Mykoly Hohola), ukrajinský šlechtic, vcelku zámožný, a hlavně sečtělý, připravil synovi slušnou literární líheň. Sám psal komedie, které se hrály na domácím jevišti u příbuzných. Zemřel, když bylo Mykolovi čtrnáct. Začínající herec s geniální pamětí byl vychován v představě, že je zázračné dítě, což byla z velké části pravda a po studiu na lyceu s rozšířeným humanitním vzděláním v Nižynu se vypravil do Petrohradu, kde se chystal vykonat něco velkého pro lidstvo jako herec nebo malíř. Neúspěšně. Propadla i jeho literární prvotina. Zlom nastal v roce 1831 po úspěchu povídkové knížky Večery na samotě u Dikaňky a po čtyřech letech dalších povídkových úspěchů mohl odejít na volnou nohu. Napsal pak satirickou komedii Revizor, která vzbudila ohlasy obojího druhu – Gogol jako depresivní povaha si připouštěl spíš ty záporné. V obavách, že by za Revizora mohl skončit ve vězení nebo na Sibiři, odjel na Západ – žil v Itálii, Francii, Německu, Švýcarsku. Jezdil i do Čech – především kvůli zdraví. Karlovy Vary, lázně Jeseník, nebo Mariánské Lázně, kde napsal svou slavnou povídku Plášť, krystalicky čistý důkaz jeho pověstné vypravěčské síly spočívající v umění spojovat reálné s nadpřirozeným. V cizině pracoval na románu Mrtvé duše, přepisoval svou komedii Ženitba, ale ani s jedním neslavil takový úspěch, jaký si představoval, což vedlo k tvůrčí nejistotě, krizi a depresi. Celá tahle duševní rozkolísanost se stupňovala do té míry, že se nakonec zřekl všeho, co kdy napsal – své texty začal považovat za příliš sebevědomě kritické, urážlivé a víceméně bez umělecké hodnoty. V roce 1848 se do Ruska vrátil, cestoval po celé zemi, ale jeho deprese se postupně propadala do těžké duševní poruchy včetně náboženských bludů. Po období drastických asketických praktik se mu tělesné i duševní zdraví ještě zhoršilo. V noci 24. února roku 1852 spálil všechny své rukopisy včetně 2. dílu Mrtvých duší, které původně spojoval s novým uměleckým poselstvím. Přestal jíst a o týden později v šílenství a bolestech zemřel. 

 

Text: Dalibor Demel; Ilustrace: Jiří Roth