Kočka už několik let chodila porodit mimo stodolu hospodáře, kde jinak celý rok pobývala. Chtěla tím svá koťata ochránit před zmizením. Moc se jí to ale nedařilo, protože když koťata začínala chodit, přivedla je stejně na hospodářův dvůr a ta koťata pak najednou nebyla. 

Loni v srpnu takhle přivedla dvě koťátka, ale ta u ní zůstala. Nezmizela jako ta předešlá a spokojeně po jejím boku rostla. Hospodář sice dával najevo nelibost nad jejich přítomností, ale hospodyně je každé odpoledne nakrmila a pokoušela se je chytit a pochovat v náručí. Kocourek se občas nechal, ale kočička si udržovala odstup. Byla ochotna snášet maximálně letmé pohlazení po zádech, když si byla brát z misky kus žvance. 

Čas od času přišel do stodoly neznámý chasník, který si koťátka zálibně prohlížel a když se mu ho podařilo chytit, hladil v náručí trochu vyděšeného kocourka. 

Když jim bylo půl roku, přišla hospodyně jako vždy odpoledne nasypat do misky žrádlo. Kocourek se toulal někde mezi trámovím stodoly, ale kočička už měla hlad, tak přišla k misce. A tu se stalo něco nečekaného. Hospodyně ji popadla a vynesla ze stodoly ven. Tam už stála připravená plastová přepravka a u ní onen chasník. Kočička se bránila, prskala, sekala drápkama a kousala zběsile kolem sebe. Během několika vteřin cítila v tlamičce chuť krve pocházející z prokousnutých prstů hospodyně a chasníka. Ti ale nepovolili a kočička tak zůstala uvězněná v přepravce. 

Chvíli na to skončil v zavřené přepravce i její bratr. Chasník obě bedny přenesl do auta. V přepravkách bylo seno – to jejich voňavé seno, ve kterém si každý den hráli. Kufr auta se zabouchl a obě kočičky se vydaly na neznámou cestu. 

Venku už byla tma, když auto zastavilo. Ustalo vrčení motoru a víko kufru se otevřelo. Nejdříve se vznesla jedna přepravka, přemístila se do jakéhosi prostoru a po ní ji následovala i ta druhá. Kočky – každá uvězněná zvlášť – slyšely hlasy. Ty hlasy slyšely celou cestu a i teď se ozývaly kolem nich. Hlasy byly doprovázené harašením, skřípěním a boucháním. Pak vše utichlo. Byla tma, chladno a ticho. Kočky byly každá ve své bedně a vůbec netušily, co se to s nimi děje.

Když jsem ráno přišel do chalupy, kam jsem si přivezl kocourka s kočičkou, měl jsem jasný plán. Připravím jim do misky voňavé masíčko, pak je pustím z přepravek a budu se snažit je uklidnit. Zůstanu s nimi a budu je přivykat na nový prostor. Nebýt mě, tak je hospodář zabil. Takhle mohou být se mnou, budou mít k dispozici neomezené okolí přírody plné myší a dalších kočičích radostí. 

Bedýnky byly potichu. V levém malíčku mi cukalo, kloub pravého prsteníku nešel ohnout. Kočička byla divočejší, než jsem čekal. Rozhodl jsem se, že nejdřív pustím ji. Opatrně jsem sundal víko plastové přepravky tvořené starým prostěradlem, kartony a silným prknem. Čekal jsem divoký úprk, ale přepravka byla prázdná. Kočička se prokousala a protáhla na svobodu zdánlivě nepoškozeným víkem. 

Přešel jsem ke kovové přepravce, v níž byl kocourek. Ta byla pevnější. Opatrně jsem otevřel víko. Kocour ležící na seně se pomalu postavil, ladně vyskočil, rychle se zorientoval v prostoru a prvním otvorem, který spatřil, vyskočil ven. Slyšel jsem jen šelest listí, jak utíkal kamsi do lesa. 

Zbyly mi dva zraněné prsty a vědomí, že svoboda je pro divoké tvory nade vše, i když znamená nejistotu, nebezpečí a pravděpodobně i předčasnou smrt.

 

Text: Jiří Roth; Foto: slondotpics/pexels.com a autor