Seděl jsem na kapitánském můstku v kempingové židli, na klíně rozevřenou knihu Příroda ČR a na očích přitisknutý dalekohled. Ostřil jsem na krmítko, které jsem v době největší zimy, kdy chalupu a její okolí pokrývala silná vrstva sněhu, stloukl z odřezků palubek. Měl jsem tehdy pocit, že bych se měl postarat o ptactvo sdružující se kolem. 

Právě jsme zažívali teplotně letní dny, ačkoli jaro oslavilo teprve týden od svého nástupu. Mě čekala spousta práce, ale místo ní jsem seděl na zápraží a čučel na ptáky, kteří nalétávali do krmítka. Ze svých školních let jsem poznal akorát tak koňadru, a to mě štvalo. Víte, jak rychle určit ptáka, který má červenou náprsenku? Jasně, můžete si do googlu zadat pták s červenou náprsenkou, a pak porovnávat, který tomu nejlíp sedí. Pro mě bylo listování v knize rychlejší, i když obrázky jsou zde ilustrované a barevnost ne vždycky odpovídá. Takže postup byl následující: Nalistovat obrázek opeřence nejvíce odpovídající skutečnosti, a pak si ho potvrdit na googlu. Najednou mi z partičky ptáků přilétávajících do krmítka začaly vystupovat sýkorky koňadra, modřinka a babka, červenka, brhlík lesní, mlynařík dvouocasý, konipas (asi) a nedávno přiletěly na hody i dvě sojky. 

Měl jsem radost, že jsem si je určil sám a myslel přitom na svého otce, který je zapálený přírodovědec, hlavně biolog a mykolog. A vzpomněl jsem si, jak se mě celé dětství snažil natlouci do hlavy názvy všech rostlin a živočichů, které jsme potkávali na pravidlených výletech do přírody. Jenomže já jsem se je učit odmítal. Štvalo mě, že je sobota a on mě zkouší jako ve škole. Tehdy mi vůbec nedocházelo, jak obrovskou šanci nechávám ležet jen tak bez využití. 

Dnes bych dal nevím co za to, aby mě znovu učil a asi bych mu odpustil i jeho popudlivost a nervozitu, když jsem nedokázal hned správně odpovědět. Otec dnes patří mezi největší znalce hub a bylin u nás a jeho syn má stěží vědomosti základní školy. Jak ostudné. 

Téma promarněných šancí je v mém životě dost zásadní. Od mala jsem toužil cestovat, ale protože jsem proležel spoustu času v knihách o indiánech, jiná země než Amerika nepřicházela v úvahu. V době socialistické dost velká utopie. Jenomže místo abych cestoval alespoň někam, kam to šlo, tak jsem se zabejčil a zaujal postoj – Když nesmím tam, tak nepojedu nikam. Škoda že si mého zásadního postoje nikdo nevšiml. A ještě větší škoda, že jsem tím ublížil jenom sobě. 

Je zbytečné dělat si seznam všeho, co jsem promrhal, jenom mi přijde trochu legrační, že se mnohé z toho snažím dohnat teď – teď, kdy už času, sil i energie ubývá. A tak sedím na zápraží, sleduju ptáky a podle vlastního určení si je píšu na seznam. Loni jsem takto začal s rostlinama a hmyzem, letos v tom budu pokračovat, a možná někdy za deset nebo dvacet let budu schopen pojmenovat všechno, co se kolem mě hýbe nebo vyrůstá ze země. 

K čemu to je, netuším. Stejně jako netuším, k čemu byly všechny ty odmítnuté šance, které mi vesmír přihrál do cesty. Snad to byl náznak, jak bych mohl naplnit svůj život. Nebo naopak nabídka, kterou odmítnu, abych si ujasnil, co chci v životě dělat. No – dodnes jsem zřejmě neobjevil to sladké, vzrušující něco, co vzbuzuje v člověku radost ze života a vyvolává pocity štěstí. Ale co, budu hledat dál. Zatím mám ještě trochu času. A v mezičase budu sedět na zápraží s dalekohledem a pozorovat, jak to kolem mě a nezávisle na mě vesele žije.

Text: Jiří Roth; Foto: Chris Smith/unsplash.com a autor