Probudil jsem se na zemi, respektive na lehátku spleteném z nějakých větví a vystlaném senem, v podivné chatrči bez oken, jen s pestrobarevnými závěsy přes otvory ve zdi a s dveřmi sbitými ze sukovitých prken. Pod stropem se vznášel chuchvalec dýmu stoupající z hliněné pece v rohu místnosti. Když jsem se tam podíval, spatřil jsem dvě ženy – mladší a starší –, jak sedí na dřevěných stoličkách a potichu spolu hovoří. Posadil jsem se na lehátku a mladší z žen okamžitě vstala, nalila do misky nějakou tekutinu z hrnce a misku postavila na stůl. Promluvila ke mně cizím neznámým jazykem, ale rozuměl jsem jí. Přála mi hezké ráno a sdělila, že mi udělala polévku z hovězí oháňky. Nikdy jsem nic takového nejedl, ale zároveň jsem cítil, že to je moje oblíbená polévka.
Najedl jsem se a zamířil ke dveřím. Ženy poděšeně zvedly hlavy. Otevřel jsem dveře. Venku stál hlouček vojáků. Jeden z nich na mě zakřičel dvakrát po sobě cizí slovo, které znamenalo Zpátky, zpátky. Poslušně jsem zalezl a přesunul se k oknu. Na konci ulice se objevil malý náklaďáček pomalu jedoucí od domu k domu. Obíhali ho tři vojáci a z korby vždy sundali a postavili ke dveřím domu velkou nádobu s vodou, papírovou krabici a igelitovou tašku. U každého domu to samé.
Dodávka zastavila u našich dveří, slyšel jsem, jak vojáci kladou za dveře ty věci, a pak jak dodávka odjíždí k dalšímu domu. Když zmizela, mladší žena se zvedla a přesunula věci do místnosti. Podíval jsem se do krabice. Byla tam mouka, cukr a konzervy balené jako kdysi na vojně kádéčka – to jsme mívali vepřovou, hovězí a paštiku. V tašce byla drogerie – mýdlo, odmašťovač a desinfekce.
Žena rovnala věci z krabice a tašky do polic a klevetila přitom s tou starší. Netuším, co to bylo za jazyk, ale rozuměl jsem všechno. V „naší“ zemi byla pandemie nějakého smrtelného viru a všichni obyvatelé byli už dva týdny zavření doma. Nikdo nesměl na ulici. Tam byli jenom vojáci střežící pořádek a rozvážející po domácnostech základní potraviny a dezinfekci. Zvláštní jednotka vojáků zahalená v neprodyšných kombinézách a kuklách na hlavě svážela mrtvé do krematoria za městem a okamžitě je pálila. Jiná podobně zabezpečená jednotka převážela těžce nemocné do nemocnice. Mladá žena říkala té starší, že ještě týden musíme vydržet a pak se král rozhodne, jestli už je možné nouzový stav zrušit. Díky jeho opatření klesl počet mrtvých v zemi za ty dva týdny na minimum. Vir neměl možnost se šířit, protože se lidé nesetkávali.
Hranice byly neprodyšně zavřené. Ustal dovoz a vývoz zboží, nikdo nikam necestoval, nikdo se odnikud nevracel. Když král vyhlásil nouzové opatření, lidé mu nemohli přijít na jméno. Část rodin zůstala rozdělená, protože muži pracující v zahraničí neměli možnost přijet domů. Neexistovaly žádné výjimky, život v zemi zcela zamrzl. Zastavila se ekonomika. Banky musely pod pohrůžkou ztráty licence přijmout královo nařízení a po dobu nouzového stavu zastavit růst úroků z půjček a splátkové kalendáře. Bylo to jako v té pohádce o Šípkové Růžence. Království usnulo s tím, že po zrušení nouzového stavu plynule naváže na stav, jaký byl před jeho vyhlášením.
Díval jsem se z okna chatrče, poslouchal, co si povídají ty dvě ženy a někde uvnitř jsem si uvědomoval, že jsem tesař, mám rozdělanou velkou zakázku, všechno nářadí mám tam venku a trpělivě čekám, až se budu moci vrátit k práci. Tři týdny by podle našich vědců měly stačit k tomu, aby vir bez možnosti šíření a rozmnožování vymizel.
Venku se smrákalo. Ačkoli jsem celý den nic nedělal, cítil jsem se dost unavený a šel jsem si brzy lehnout.
Ráno jsem se vzbudil jako obvykle v pražském panelákovém bytě a za okny už rok řádila pandemie…
Text: Jiří Roth, Foto: Engin Akyurt a Annie Spratt/unsplah.com