Všem novodobým otrokům,

Asi by mě mělo těšit, že většina Evropanů zná mé jméno, ale nelíbí se mi, když mě označují jako vizionáře. Ve svých románech jsem se vůbec nesnažil předvídat budoucnost, ale zajímaly mě modely lidského chování i to, co všechno je člověk ochoten strpět, když je tyranizován. Když jsem jako novinář zajížděl do hornických oblastí, poznával jsem prachbídné životní i pracovní podmínky horníků a divil se, jak moc jsou toho schopni obětovat jen proto, aby měli práci. Ostatně to je mantrou celého kapitalismu, že člověk porobený zdůvodňuje své ponížení slovy, že on nebo oni mi dávají práci. V jejich vnímání to znamenalo, že jim někdo mocný nadrobí část svého bohatství do talíře.

Jenomže člověk uvězněný v systému často nevidí, jakou v něm ve skutečnosti zaujímá pozici. To vidí jen někdo zvenčí. Jakési třetí oči. Já jsem těma třetíma očima byl v různých zemích a situacích a vždy jsem se snažil odkrýt to, jak se mi daný stav jeví. Ale nemyslete si, že to ti dobří lidé chtějí slyšet. Nikdo nechce slyšet, že je doživotním otrokem. To vědomí práce, jež vtiskuje jejich životům důležitost, je pro ně cennější než vědomí vlastní důstojnosti.

Totalita je tak snadno ustavitelná právě kvůli ochotě lidí se jí podrobit. Masa lidí totiž postrádá základní smysl, jenž je hnacím motorem všech podnikatelů, vynálezců, vědců, zkrátka přirozených lídrů společnosti – a to je smysl pro zodpovědnost za svůj život. Toho využívají politikové a ohýbají celou společnost tak, jak se hodí jejich zájmům. 

Když jsem sledoval tu ochotu prostých lidí k vlastní porobě, přemýšlel jsem nad hranicemi, kam až by obě strany – ta vládnoucí a ta ovládaná – byly ochotny a schopny zajít. Vše jsem si zapisoval a zjišťoval, že má fantazie na to možná ani nestačí. To je má kniha 1984. Říkal jsem si, že tak sešroubované prostředí není možné snášet. Své hrdiny jsem za to nemilosrdně potrestal – jeho za nutkání ke vzpouře a ji za to, že se v tom systému snažila přežít co nejlépe. Zároveň jsem jim vzal veškerou naději na to, že by se kdy mohla situace v jejich zemi zlepšit. Chtěl jsem, aby si čtenář po přečtení knihy hlasitě oddechl a byl šťastný za poměry, ve kterých žije, a aby si je nikdy a nikým nenechal vzít.

Jenomže lidské chování je takřka neměnné a prostý člověk rád vymění osobní svobodu za příslib jakýchsi životních jistot. Tak to bylo, je a zřejmě i bude. Pozoruju to mletí na politické scéně a v celé evropské společnosti a jako i v dobách, kdy jsem ještě žil, nedokážu pochopit, proč lidé snášejí teror ze strany svých vůdců. Zvlášť když si je sami zvolili. A udivuje mě, jak se politická totalita přeměnila v totalitu ekonomickou, politickými elitami posvěcovanou, protože samozřejmě bohatě odměňovanou. Jako ty pomyslné třetí oči vám chci ukázat, že postavení mnohých z vás je velmi prachbídné.

Jste zakletí do ekonomického kolotoče růstu, který z vás dělá doživotní štvance. Kdosi to popsal jako krysí závod, z něhož nikdy nemáte šanci uniknout, pokud v systému zůstanete. A jsou to politikové všech zemí, kteří ve vzácné jednotě neustále předělávají pravidla tak, abyste ze systému vystoupit nemohli. Vzorce chování, jaké dnes u vás panují, bych v době psaní svého románu vůbec nedokázal vymyslet. Tak absurdní proměny bych považoval za nemožné. Stejně jako považuju za nemožné, jak ochotně to politické a ekonomické dění kolem sebe snášíte a jak se dobrovolně stáváte jeho součástí. Je mi vás líto, ale jak už jsem psal výše: Nikdo jiný než vy za váš život odpovědný není. 

George Orwell

George Orwell

1903–1950

Vlastním jménem Eric Arthur Blair. Narodil se v Indii, kde jeho otec pracoval, ale přibližně v roce ho matka odvezla zpět do Anglie do Oxfordshiru. Později si svůj pseudonym vybral podle říčky Orwell, která tam protékala. V Oxfordshiru se také spřátelil s rodinou Buddicomových, zejména s jejich dcerou Jacinthou. Traduje se, že když se spolu setkali poprvé, stál Orwell na hlavě. Na otázku proč odpověděl Jacintě, že ve stoji na hlavě vnímá svět daleko barvitěji, než když stojí normálně na nohou. O své rodině tvrdil, že patří do nižší vyšší střední třídy. Nenávist k imperialismu si vypěstoval během své práce pro indickou imperiální policii v dnešní Barmě. V roce 1922 absolvoval policejní výcvik a pochopil, jaké nástroje se používají k ovládnutí lidí. Také na vlastní oči viděl, jak bezohledně se chovají ropné společnosti k životnímu prostředí, když působil v Syriamu, kde fauna a flora umírala vlivem vypouštění oxidu siřičitého do ovzduší. V roce 1927 se přestěhoval do Londýna, kde začal kariéru novináře a spisovatele. Nějaký čas bydlel na ulici, kde se začlenil do společnosti bezdomovců a chudých nezaměstnaných. Už o rok později se přestěhoval do Paříže ke své tetě Nellie Limouzin, která mu nabídla přístřeší i finanční podporu. Zde začal psát některé své novely. Z tohoto období se dochovaly pouze články do novin a časopisů. V roce 1929 onemocněl a ocitl se v nemocnici Cochin ve 14. pařížském obvodu, kde byli na praxi studenti medicíny. Svůj pobyt zde popsal v autobiografické črtě Jak chudí umírají. V roce 1932 nastoupil dráhu učitele a v roce 1936 se zapojil do španělské občanské války, v níž málem přišel o život, když ho fašistický ostřelovač trefil do krku. Vlivem tohoto zranění se pak vyvázal z povinnosti bojovat ve druhé světové válce. Román Farma zvířat vydal v roce 1945 a knihu 1984, jež ho zřejmě proslavila nejvíc, v roce 1949, jen několik měsíců před předčasnou smrtí na tuberkulózu. Z románu 1984 se dodnes citují jeho vymyšlená označení jako Big Brother, Týden nenávisti nebo newspeak. 

 

Text a ilustrace: Jiří Roth