Na těchto lidech jsem obdivoval především způsob jejich uvažování. Nebyly v něm žádné hranice. Ani geografické ani hierarchické ani ekonomické. O hranicích morálních nemohu mluvit, neznal jsem je osobně. 

V době kuponové privatizace (kdo si to dnes ještě pamatuje) byl odstartovaný závod takřka bez pravidel ve stylu urvi co můžeš. S požehnáním tehdejších politických špiček. Naše země se nacházela v mezičase po čtyřicetiletém vládnutí lidu, kdy vše patřilo všem. Po změně režimu ti, kdo stanuli v jejím čele, věřili, že majetek musí být v soukromých rukách. A nechali ty soukromé ruce, aby se samy postaraly o naplnění svých dlaní.

Pochopitelně pak docházelo k úzké provázanosti politických a ekonomických dravců, kteří si upevňovali své pozice a občas nadrobili něco pod sebe pro ty lidičky, o které by se vlastně měli starat.

Lidské schopnosti jsou neodhadnutelné a nikdo dnes netušíme, kam nás až zavedou. Zřejmě do hromadné zkázy, ale tak to může jenom vypadat, třeba to dopadne úplně jinak. Náš mozek má tendenci zevšeobecňovat dosavadní zkušenosti a vtiskovat jim obecnou platnost. Ti nejúspěšnější tuto vlastnost pravděpodobně postrádají. A hlavně věří v sami sebe a nepřipouštějí si, že jsou tu síly, které jejich životy určují víc než ty jejich vlastní.

Babička mi říkala, že když se člověk narodí, má zapálenou svíčku, a když dohoří, tak umře. A že není dobré do ní foukat. Sice je její plamen jasnější, ale zase dřív dohoří. Ale i tohle je volba.    

 

Text: Jiří Roth; Foto: Caitlin Wynne/unsplash.com