Na den učitelů se narodil Bohumil Hrabal – je to už 107 let –, jeden ze spisovatelů, jejichž knihy mohou ovlivňovat další životy svých čtenářů. Máme to štěstí, že nám prozradil, co ho život naučil. 

Pravá poezie musí bejt zraňující, jako byste si zapomněli žiletku v kapesníku a při smrkání si pořezali nos, proto každá pořádná knížka není pro to, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku.
V zásadě jsem optimistický pesimista a pesimistický optimista. Jsem obojživelný, dvojdomý. Rabelaisovský smích, herakleitovský pláč. To velké ANO a velké NE patří totiž k sobě.
Účinná láska k bližnímu, to není kotrmelec se slečnou na kanapi, ale tomu, kdo zrovna potřebuje, hned pomoct.
Svět není nic jiného než samé vítězství a lidé nedělají nic jiného, než že pořád vítězí. Tak jako po srážkách aut na celém světě to vždycky zavinil ten druhý, ne já. Počínám vítězit, že se přiznávám k malérům, které se mi nestaly, beru na sebe havárie, které jsem nezavinil, tak všechny prohry jsou má vítězství.
Pohlavní styk s manželkou po pětiletém manželství by měl být prohlášen za krvesmilstvo a trestán žalářem.
Tak jak vzniká anekdota, tak jak vzniká lidová píseň, tak vznikají i ty texty, o kterých bych řekl, že se mi podařily.
Nejraději jsem byl výpravčím. Měl jsem silný pocit, že moje práce má smysl. A taky jsem rád pracoval na Kladně v Poldovce
u martinských pecí. To bylo nesmírně vzrušující zaměstnání, někdy dokonce i nebezpečné, ale to, co jsem viděl na „martinkách“, mě uvádělo v nadšení. Nejen práce sama, ale hlavně dramatické prostředí, které mě naplňovalo uspokojením.
Já mám to štěstí, že moje manželka často nade mnou pláče, že jsem idiot a blbec a syčák, lhář a podvodník, nikdy si nepřečetla, co jsem kdy napsal, a když jednou za čas – dík nespavosti – řeknu: Já jsem nějakej unavenej…, tak jen to moje manželka čeká a s chutí zařve celými těmi lety nashromážděný pohled na mě, ve kterém je všechna zdravá nenávist, nepřátelství, které je zdravě položeno mezi muže a ženu, s ohromným pocitem zakřičí na tu moji únavu: „A z čeho!“ A já si toho pohledu na sebe vážím, je v něm hodně pravdy, protože já ráno nevstávám v půl šestý jako ona, já se opravdu jen bavím.
Vždycky jsem se snažil umístit v takovém zaměstnání, které mě uvádělo v zoufalství.
Myšlenky po kocovině, to jsou ty pravé myšlenky, kterými se člověk dostává ne moc, ale přece jen o kousek dál.
Spisovatel má být pokorný. Má žít přibližně tak, jak žijí ti druzí. Nemá si pro sebe vytyčovat žádné zvláštní nároky. Dokonce po jisté období, pokud možno v celém svém životě, nemá mít přepych.
V psaní musíte být drzý. Nejste-li drzý, jste ztracený.
Jsem velký piják piva a pod dojmem pití toho piva u mě nastává jistá euforie a potom vyprávím, ne co se přímo stalo, ale co jsem si tam dodal.
Inspiruje mě obdiv k viditelnému světu.
Humor a smích je největší poznání. Tristní událost se mění v událost groteskní, nadtexty a podtexty anekdoty. Všechno, čeho se děsím, pod úhlem grotesky se mění v humor. Sub specie aeternitatis je všechno žert, šprým.
Kdybych měl děti, asi bych nepsal. Ale když nemáte děti, tak co máte dělat? Nezbývá nic jiného než se oběsit nebo psát.
Kdo žije v přírodě a s přírodou, trvale se přiblble usmívá.
Život je trvalá obrana proti tomu, co přijít musí.
Věřím ve volný čas. Ukrást si dvě tři hodiny pod záminkou, že máte moc práce, a jen tak lenošit a snít.
V podstatě jsem člověk, který považuje psaní za takovou zdobnost člověka vůbec. Psaní mě těší, ale mám z něj i strach, protože přitom dovedu být škodolibý a dovedu zraňovat. Psaní je pro mě radostí, ale současně se ho bojím, až jsem z toho někdy nemocný. Je to ovšem moje vina.
Knihou knih je pro mě Joyceův Odysseus. Toho čtu už čtyřicet let. Odysseus je taková moje učebnice. Moje bible!
Sám sobě jsem si řekl, že není nic krásnějšího, než jak to zvolil můj milovaný Jackson Pollock, malíř, který když namaloval to nejkrásnější, co jsem kdy viděl, který když vypil cisterny whisky a vykouřil několik zemských obvodů Pall Mall, tak povečeřel v baru Cedar 5 a rozjel tu svoji káru někam tam, aby zažil tělem a celou svou duší, o co se se mnou pokusil ten můj nepodařený osud, aby narazil tak, že byl na místě mrtev. 

Text: Dalibor Demel; Ilustrace: Jiří Roth