Minulý víkend byla situace s vlasovým porostem již neúnosná, takže mi M poručil, že ho opět po roce nekonečných nouzových stavů, lockdownů a karantén musím ostříhat. Jsem manuálně naprosto levá a moje jemná motorika v podstatě neeexistuje. Nejsem schopna dělat několik věcí najednou, proto ostatně nemám řidičák a jsem nešikovná také na všechny sporty, samozřejmě včetně golfu. Existují jen vzácné výjimky – dokážu například zcela spolehlivě přiblížit k ústům v jedné ruce sklenku šampaňského a v druhé vidličku s lahodným soustem foie gras. Jako zázrakem k tomu dokážu přikousnout i francouzskou bagetku… Pokud mám ovšem v jedné ruce držet strojek, ve druhé hřeben, občas zapojit nůžky a zkoordinovat pohyby, dostávám se do stavu zvýšeného stresu a spouští se mi amygdala.

„Já tě nechci stříhat, nejsem kadeřnice, nesnáším to a víš, jak to zase dopadne…“

„Tak mně je to jedno, já si nechám narůst dlouhý vlasy…jak chceš. Už jsem ti to navrhoval před rokem na jaře…“

„Nemůžeš mít dlouhý, víš kolik ti je? Sice ti slušely, ale to ti bylo 30, proboha! Dneska jsi vlk šedivák, to už se fakt nehodí.“

Při představě, že je M odhodlaný vypadat za pár týdnů jako Sean Connery čerstvě propuštěný z Alcatrazu ve filmu Skála, mi bylo jasné, že se budu muset pochlapit.

„Ale co když to zkazím a zase se pohádáme jako minule?“ kňourala jsem.

„To nemůžeš zkazit, je to úplně jednoduchý. Kdybych si viděl dozadu, ostříhal bych se sám. Vím přesně, jak to máš udělat, budu ti napovídat, neboj.“

Neochotně jsem uchopila do rukou strojek s největším nástavcem a nesměle přejela M po hlavě. Strojek nevzal nic.

„Klárinko, vezmi si menší číslo toho nástavce, vždyť vidíš, že to nic nebere, zase tak dlouhý ty vlasy nemám.“

„Ale co když ti to vezmu moc? Radši bych to brala postupně…“

„Tak ale to tady budeme ještě zejtra. Vezmi si šestku a úplně v klidu stříhej.“

Úplně v klidu jsem tedy strojkem urazila cestu kolem M hlavy a zálibně se zahleděla na veledílo: „No vida, zdá se mi, že takhle bys to mohl mít? Máš to fakt pěkný.“ Rychle jsem se pokusila vrátit strojek zpátky do pouzdra.

„Počkej, jdu se mrknout do zrcadla…no to si ze mě děláš legraci?! Řekl jsem ti, abys mi vytvořila na hlavě takovouhle pokličku??? Ty strany se přece musí srovnat, aby tam nebyl ten schod! Znova!“

Druhý pokus nedopadl lépe: „Prosím tě, ta poklička je teď ještě větší – to nemůžeš myslet vážně? Takhle přece nemůžu mezi lidi?“

„Proč bys chodil mezi lidi? Je přece lockdown? Podle mě to takhle klidně můžeš mít, stejně tě nikdo neuvidí. Přes den jsi v autě a pak doma.“

„Mám tento týden asi čtyři doktory. To jako vážně chceš, abych takhle chodil po Praze?“

Naprdnutě jsem znovu uchopila strojek: „Už mě to fakt nebaví a jak vidíš, nejde mi to!“

„Prosim tě, vždyť je to tak jednoduchý! Takhle musíš!“ M mi po 128. zoufale demonstroval, jak strojek funguje. Pokusila jsem se ho napodobit a … výsledek naprosto předčil jeho očekávání.

„Tohle snad není možný? Budu se muset vzít úplně dohola, tohle už nespraví fakt nikdo,“ děl temně můj manžel hledíc chmurně do zrcadla.

„Tak zase nepřeháněj, se to po stranách trochu srovná a je to…“

„Abys to srovnala po stranách tě žádám už hodinu, ale podle mě asi nemáš vůbec žádnou prostorovou představivost? Jak to, že jsem to nevěděl, když jsem si tě bral? A nahoře to teda teď budeš muset zkrátit víc, nůžkama!“

„Jak myslíš, mně už je všechno jedno! Já na tohle nemám čas a vůbec mě to nebaví, měla jsem už dávno vařit oběd! Nechápu, proč ten blbec nechal zavřít kadeřnictví? Půlka národa už vypadá jak vandráci a ještě stoupne rozvodovost, aspoň tady u nás doma určitě!“

Stříhala jsem jako smyslu zbavená, úplná reinkarnace do Střihorukého Edwarda. Na podlaze se vršily hromady vlasů, M se tiše modlil, aby mu na hlavě zbyly aspoň uši, manželská atmosféra by se dala krájet.

„Tak, hotovo! Jdi se podívat, tohle je můj kadeřnickej vrchol, víc ze mě nedostaneš.“

Z koupelny se následně ozvalo zoufalé zaúpění a poté nezřetelné klení. M beze slova přidusal zpátky, vztekle mi vyrval strojek z ruky a následně se z koupelny ozývalo již jen jeho táhlé vrčení (strojku). Nesměle jsem nakoukla do dveří a zůstala v němém úžasu. Nevím, jak to M dokázal, ale ostříhal se úplně sám – ostatně tak, jak předjímal na začátku celé anabáze.

„Máš to fakt dobrý,“ vydechla jsem obdivně.

„Tak je to hlavně tvoje zásluha, dokážeš ze mě pod tlakem dostat to nejlepší,“ odtušil můj čerstvě zastřihnutý brunátný manžel, který evidentně pracoval k infarktu myokardu, a odešel si ten tlak raději změřit.

Vzhledem k tomu, že jsem již dva měsíce bez kadeřnického zásahu a můj krátký sestřih začíná pomalu připomínat mulet, přemýšlím o tom, že se M svěřím do rukou. Možná by zvládnul i melír a barvení?

Text: Klára V.

Foto: Claudette Bleijenberg on Unsplash