Usmívala se vším co měla k dispozici, dokonce i vlasy a obočí zaujaly ten nejmilejší, nejpoddajnější, nejpřitažlivější a nejčistší výraz, jaký jsem si kdy u jakékoli ženy uměl představit. Ledovec z časopisu Forbes zmizel, krev, strach i vražda se vypařily jako slza na rozpálené plotně a já naprosto jistě věděl, že jsem našel svou ženu. Věděl jsem to tak jistě, jako že na stromech rostou listy. Cítil jsem to ze vzduchu, z neviditelných řek i zapomenutých lesů, ze stěn horských jeskyní, ze zvířecích očí a pohybů, z jejich krve i srsti. Všechno to bylo součástí našeho společného světa, včetně vodopádů, světlušek a ranní mlhy.
Stál jsem sice na rohožce ve čtvrtém patře tmavého pražského činžáku, ale tam venku bylo naše spojení zaznamenané tak hluboce a jasně, že už na nic jiného nezbývalo místo. Určitě, byla to ona, sex, teplá večeře a legíny stranou, byla to ona. A byla by to ona, i kdybych ji našel ležet opilou u popelnic: „Tak zrovna tady, lásko?“ oslovil bych ji a ve své narezlé vaně vykoupal a umyl jako miminko. Nepochybně.
A zároveň jsem věděl, že tahle chvíle vhledu rozprostřená do nekonečna nemusí trvat nekonečně dlouho. Měl jsem pět vteřin na to, abych se doopravdy zamiloval. Slyšel jsem, jak říkám „ahoj“ a ona se nadechla, aby odpověděla, ale stihl jsem to – celý rozsvícený s láhví červeného, do níž jsem místo obvyklých osmdesáti korun investoval přes tři stovky, abych na paní z Forbsu udělal dojem. Teď už to bylo jedno.
„Jdeš akorát,“ řekla místo pozdravu a objala mě. „Už to bude.“
A bylo.
*
Hluboká rokle s mlžným mořem, viděl jsem ji docela zřetelně, nahnutý přes okraj v jakémsi zadrženém pohybu, který musí pokračovat pádem. Potom. Někdy. Někdy jindy. Neovladatelně se mi klepaly nohy na saténovém prostěradle Juliiny postele, ale nebylo to zimou ani únavou. Palec jsem měl zasunutý do jejího měkkého vlhkého světa a ukazováčkem zabořeným do vnější části jsem se jistil, aby nevyklouzl. Byl jsem k Julii přicvaknutý kleštěmi z prstů jako nějaký průvodčí ze starých časů a tímhle spojem ke mně proudily výjevy. Rokle a pak dvě postavy namalované na stěně jeskyně, dvě velké figury a kolem zvířata a protažená těla lidí v různých situacích, čtyři lidské nohy od bahna a blátivý okraj lesa.
„Zase, zase mám tu žehličku, zrovna teď,“ dolehl ke mně její hlas, odněkud z jiné části postele ve stejném vesmíru. Žehlička. Nebýt žehličky, určitě by se tehdy neusmívala a možná by si vlasy svázala do přísného uzlu a sevřela rty.
„Pálí to, pálí to, panebože, pálííííííí,“ nechala to slovo přejít do něčeho velmi podobného vrcholovému kvílení, ačkoli jsem palcem a ukazováčkem prakticky vůbec nehýbal.
A vlčí smečka, šedé skvrny hřbetů a pak jedna drzá tlama tak blízko, že jsem rozeznal zažloutlé stoličky vzadu u hnědorůžového hrdla, scény se prolínaly a postupně zpomalovaly a třes nohou slábl. Někde nahoře za břichem si Julie držela ruce na prsou a prsty protáčela bradavky jako kdyby se snažila vyladit tělo na přímý přenos odněkud, hrudník se jí prudce zvedal s každým dechem a do výdechů zapojovala hlasivky způsobem, který s kroužením kolem orgasmu neměl moc společného. Nic podobného jsem nikdy neslyšel, bylo to jako kdyby se na každém výdechu snášela a klesala a každý ten sténavý zvuk zněl jako příčka žebříku na druhou stranu času. Aspoň tak jsem si to tehdy představoval, moje skromná fantazie se vzepjala k nebývalým výkonům.
Představy, vytvořil jsem novou dobrodružnou stopu, protože u sexu si často v hlavě přehrávám trochu jinou realitu. Nejspíš jsem se rozhodl zkusit něco nového a předem se na to neupozornil. Myslel jsem na na svého starého známého se svalnatýma rukama, tohle by byla krajina pro něj, ale neobjevil se a já nakonec nejpomalejším vysunutím prstů v historii zasouvání a vysouvání opustil Juliino tělo a pak se ní spojil postaru. Musel jsem si normálně zašukat, abych se trochu uklidnil a vrátil zpátky na zem. Julie nijak neprotestovala.
„Pořád ji máš?“ zeptal jsem, když jsme pak odpočívali, zaklesnutí jako dvě části hlavolamu. Shluky tmavě zelených stromků na luxusní stříbřité tapetě v ložnici mi připomínaly vlčí krajinu, ale byla to prostě tapeta s nápaditý vzorem.
„Pořád.“
„A na stejným místě?“
„Jo, přes den se trochu ztlumila, ale pak se to zase zaplo. Odpoledne.“
Žehličkový jev mi vysvětlila po večeři (zelené kari s krevetami a kokosovou smetanou, žlutou rýží a tapiokovým pudinkem), když jsme ještě leželi na gauči, různě se obírali a čekali, až nám slehne.
„Já poznám, když jsem zamilovaná a to jsem včera nebyla,“ řekla a nehty spojenými do kroužku mě přitom škrábala na prsteníčku, což by měl v životě zkusit každý. „Jenomže pak mě to začalo hřát mezi lopatkama, když jsem na tebe myslela. Jako žehlička. Já nevím, co to je, možná něco s čakrama, nevím.“ Nemohla usnout, nikdy se jí to nestalo a má to něco společného se mnou. Něco se v ní otevírá, ale neví, co. Taková zvláštní okolnost. Jako vůbec všechno.
Text: Dalibor Demel