Copak nikomu nevadí, že můžu umřít? Bylo mi už osmdesát a když někdy přijdu do obýváku, je tam zima! Taky mě bolí kolena. Chodí mi urážlivé úřední esemesky. Někdy se strašně zpotím a cítím, jak srdce zrychlí. Jindy mě začne píchat v hlavě a mám strach, že upadnu. Nakonec neupadnu… ale je to jako detektivka. Každý večer tohle všechno volám dětem a ptám se, jestli nevědí, čím to je? Já to ale vím. A nejradši bych to říkal někomu jinému. Jenomže máma je už půl století mrtvá a nikdo mě nechce pohladit a slíbit – že se určitě probudím i zítra.

Text: Dalibor Demel

Foto:  Janko Ferlič na Unsplash

S díky nejen za tenhle námět věnováno Václavu Buriánkovi