Tenhle finanční luxus, k jehož původu se ještě dostanu, si zasloužím. Nikdy jsem o penězích nijak zvlášť nepřemýšlel a díky svému humanitnímu vzdělání jsem jimi v jistém smyslu opovrhoval. Obtloustlý zlatý bůžek blahobytu to samozřejmě poznal a aniž by se přestal usmívat, ukázal mi vztyčený prostředníček. Celé mládí jsem proseděl s Francoisem Villonem v různých dírách, oba věčně bez peněz a v konfliktu s bohatými hovady. S pivem a tlačenkou na tácku jsem trpěl hladem s Knutem Hamsunem a obdivoval svou výdrž. Jednou jsem se osm dní postil a pil jen vodu a zjistil, že to přežiju a má sebeúcta vzroste. Byl jsem asketa s klíčem od špajzu, kdyby něco.

A koneckonců i výběr mého učitelského povolání svědčí o tom, mě zlato zajímalo hlavně jako chemický prvek, materiál k výrobě šperků a omšelý metaforický přívlastek k čemukoli. Teď už mám pro sebe pochopení, ale v těch dobách jsem byl nenápadně nabubřelý šulin, vyznávající víceméně nekomerční hodnoty. Nebýt manželčiných rodičů, kterým v podstatě patřil dům, kde mě vystřídal Tom a jeho motorka, měl bych tak maximálně na nájem bytu, v němž se Julie ráno opřela o lokty a zpochybnila mou mužskou hodnotu. V prvních chvílích mi to s ní navíc v posteli moc nešlo, protože naladit se na její chlapeckou figuru a nemyslet přitom na Míšu a na to, jaká jsem svině, mi na začátku trochu omezovalo erekci, stejně jako podzemní pocit zvláštní osudovosti. Tehdy jsem ještě neměl tušení, kam to všechno povede, ale ty ochrnuté dětské končetiny z vůbec prvního setkání naznačovaly, že někomu z nás poteče krev a to mě nakonec zachránilo. Až když jsem si představil tu rudou kaluž, rozjelo se to k nepříčetnosti, řevu a alternativní vraždě, což jsem pak považoval za úspěch – jednu chvíli ječela tak, že jsem přestal v obavě, že někdo ze sousedů zavolá policajty. Nicméně když se ráno oblékla do svých kalhot a saka a odešla domů, aby se mohla navonět a odejít „na poradu vedení“, musel jsem si přiznat, že mám problém.

Julie totiž nebyla jen velká samice a sexuální orloj, ale taky velké zvíře. Kreativní ředitelka reklamní agentury se zakázkami v nejvyšších patrech byznysu a autorka reklamních kampaní, o nichž se psalo v mainstreamových médiích. Časopis Forbes ji dokonce zařadil do žebříčku 100 nejvlivnějších žen Česka. Šukal jsem ženu, která ovlivňovala veřejné dění, kristepane! Tyhle detaily jsem si samozřejmě vygoogloval poté, co mi ten první večer řekla, že dělá v reklamě a já se neubránil výrazu tradičního intelektuála: „Aha a co tam děláš?“
„Vymejšlím věci.“
„Jako slogany a tak?“
„Jo, to taky.“
„A baví tě to?“
„Většinou strašně, jinak bych to nedělala. A tebe baví, čím se živíš?“

To jsme ještě byli oblečení. Řekl jsem, že „jak kdy“ a zaznamenal záblesk nespokojenosti na její tváři. Ani jeden jsme ale nechtěli rušit harmonii všeho ostatního a prozatím přešli k hodnotám religionostiky. Nazítří dopoledne, když jsem se převaloval na gauči a odkládal překlad scénáře dokumentu o masožravých rostlinách, jsem si pomalu začínal uvědomovat, že jsem v ní narazil na děsivě hlubokou a komplexní bytost. A že to pro mě znamená nejvyšší stupeň ohrožení. Tenkrát mě vůbec nenapadlo, že něco podobného to může znamenat i pro ni, přestože ta krvavá čára na čele prozatím vybledla. Stejně jako facka ve třídě. Jako celé to zrychlené osamostatnění. Odněkud se vynořily kraťasy s laclem, kapsou na břiše a tříkolka. Tohle byla velká, silná, pravděpodobně nelítostná žena, a mohla všechno. A to jsem měl brzy zjistit, že je předsedkyní společenství vlastníků. Kruci, předsedkyně! Pustil jsem se do překladu textu o masožravkách, ale nijak zvlášť mě to neuklidnilo. Tyhle rostliny fungují jako rafinované pasti a navíc mi od Julie přišla esemeska: „Co kdybychom se zítra večer sešli pro změnu u mě?“ Plus smajlík mrkající jedním okem. Mohl znamenat cokoli, ale myslím, že nahrazoval větu „…než v tom tvým ubohým bytečku.“
Nebo taky ne. Všechno se to převalovalo v podobě neurčité úzkosti a nebylo nijak namáhavé ji přehlušit a zaujmout příjemnější úhel pohledu. Měl jsem novou zajímavou ženskou. Nejpozději zítra si znovu zašukám. A pravděpodobně k tomu dostanu ještě najíst a napít. Mohl jsem přát něco víc?

Mohl, ale to jsem tenkrát ještě nevěděl, takže když mi pak otevřela v nejobepnutější soupravě trika a legín jakou jsem v životě viděl a odněkud z kuchyně za jejími zády jsem ucítil vůni kari, tělo mi na několika místech připomnělo, že se blíží čas hojnosti. Pod jazykem, v žaludku, o pohlavních orgánech nemluvě a pak ještě na jistém velmi konkrétním místě v mozku, v hromadném hrobě těch nejblaženějších ztracených vzpomínek. Chvíle před jistou a mnohočetnou slastí. A Julie – všiml jsem si, že se něco důležitého změnilo. Vypadala docela jinak než včera. Šťastně jako malá holčička, když se konečně dočká a ví, že teď už… Něco se s ní muselo stát. Něco nanejvýš důležitého a převratného.

Text: Dalibor Demel

Foto: Severin Candrian na Unsplash