Ještě když jsem pracoval v lifestylu, tak jedno z témat, které vždy prodávalo, bylo cizí neštěstí. Média s vysokou čteností nebo sledovaností se tím řídí stále. Jak je vidět u hlavních zpravodajských relací televizních stanic, ty cizím neštěstím prokládají i jinak seriózní zprávy, jako by ten informační špíz nebyl jinak divák schopný strávit.
Po vyhlášení lockdownu celý národ pochopitelně řešil, že se nesmí jezdit z okresu do okresu. Jasný, to chápu. Docela i chápu, že veřejnoprávní televize si dává tu práci a vyšťourává lidi z míst, kde kvůli geografické poloze či občanské vybavenosti je naplnění zákona obtížné. Ale proč nám to servíruje dnes a denně, to už je mi dost nepochopitelné.
To cizí neštěstí, které v tomto případě „prodává“, se týká nás všech bez rozdílu. A poslední, co já osobně v téhle době potřebuju, je, aby mě další médium utvrzovalo v tom, v jaký prdeli se nacházím. Sakra, rád bych se dozvěděl něco pozitivního. Třeba jak ve Lhotě zvládají lockdown tím, že paličkují nejdelší šálu světa nebo něco podobného.
Nálada klesající někam do hlubin našeho vědomí nás dovede do ještě větší zkázy, než do které máme namířeno. Že to nezvládla vláda, víme všichni, ale proč ji následují další veřejné instituce, to je mi záhadou.
Takže mobilizuju poslední zbytky energie a pozitivismu a dávám do placu příklady tří činností (vykonávané vedle těch, jimiž si vydělávají na živobytí) pomáhající konkrétním jedincům překonat covid.
- Galerista v Úštěku dává dohromady své poklady a připravuje velkou výstavu v nových prostorách.
- Rodina se dohodla na vlastním Prostřenu a každou středu si na střídačku vyvařují. A aby to měli složitější, dvojice si vždy vylosuje kuchyni, jakou bude příští týden připravovat.
- Kamarád po dvaceti letech utřídil svůj archiv fotografií, digitalizoval diáky a vytvořil si několik fotoalb.
Text: Jiří Roth; Foto: Toni Reed a Indrajeet Choudhary / unsplash.com