Milí dosud žijící,

než jsem se dostal až sem, umíral jsem dvakrát a žádný dojem to na mě neudělalo. Když vidíte život z žabí perspektivy, smrti se bát přestanete. Ve čtrnácti letech mě přijali na Akademii rovnou do druhého ročníku a já měl obrovskou radost. Ale zároveň jsem se v Praze musel protloukat úplně sám a dodnes nechápu, proč jsem neumřel na tuberkulózu jako moji čtyři kamarádi. Kolegové v ročníku byli o šest let starší a já je nezajímal, což by ještě nebylo to nejhorší – nejhorší byl hlad. Stál jsem tehdy před před pekařským krámem a vážně uvažoval, že ukradnu bochník chleba. Jenže jsem byl tak zesláblý, že mi bylo jasné, že bych daleko neutekl, a to jediné mě odradilo. Smrt byla blízko.

Když jsem přespával pod železničním mostem, viděl jsem, jak ráno odvážejí nezaměstnané, co na tom byli podobně jako já a přes noc prostě umřeli vysílením, hladem a zimou – úplně jako horolezci. Jenže tohle nebyl sport, ale život. A já jsem zjistil, že snesu dost a vnitřně ztvrdl.

Na nikoho jsem nespoléhal, protože když ti lidi umírali na ulici, jiní chodili kolem a bylo jim to jedno. Často jsem si na to vzpomněl, když jsem ilustroval knihy o prehistorii, od prvohor po čtvrtohorní savce. Jistě, spousta se toho změnilo, ale ta touha přežít za každou cenu, navzdory všem i na úkor komukoli zůstala. Kdybych nedostal tu trochu talentu na kreslení, možná by mě tehdy odváželi do márnice taky.

Měl jsem štěstí, přežil jsem, a když jsem začal dostávat zakázky na ilustrace, vybudoval jsem si svůj srub, svoje doupě, svůj byt, kde jsem mohl existovat bez toho každodenního boje. To, že jsem byl o tolik mladší než moji spolužáci, určilo mou celoživotní osamělost, ale na druhé straně mi to dalo čas kreslit a malovat. Ztracené nebo mizející světy. Dobrodružství! Už od jedenácti let mě zajímaly všechny etnografické články a knížky, které mi přišly pod ruku. A všechno jsem si nakreslil, všechno do nejmenšího detailu. Časem z toho vznikl obrovský archiv a dost se mi hodil. Vždycky se najdou lidé, kteří lpí na detailech a vyžadují od vás přesnost.

Kdysi jsem dostal dopis, v němž pán kritizoval mou kresbu z knihy o válce Sever proti Jihu. Na obrázku byl důstojník s koltem a pisatel mi vytkl, že ten model přišel do výroby až o dva roky později. A měl pravdu, protože tenhle druh ilustrace má čtenáře informovat, a když je informuje nepravdivě, nese to těžce. A já, já mám taky rád přesnost – do určité míry. Třeba Mayovi o úzkostlivou přesnost detailu tolik nešlo, takže tam jsem se mohl uvolnit a pustit fantazii jako draka na šňůře – dlouhé tak akorát. Ale všechny ty zaniklé světy, krajiny s dinosaury, světy lovců mamutů i světy kovbojů a indiánů, zálesáků a dobrodružných knih z Divokého západu… To všechno pro mě byla nepřetržitá hra se vzkříšením a bráněním zániku. Možná jsem ale už tehdy tušil perspektivu, která je z místa, ve kterém se teď nacházím, docela zřejmá.

Moje hlava byla tehdy průsečíkem mnoha různých časů a míst, a vždycky když jsem něco namaloval, dlouho jsem o tom přemýšlel a svým způsobem v tom místě a čase žil. A to se neztratilo. Nemyslím tím nějakou genetickou linii a to, že všechny ty pravěké příběhy máme zapsané v genech a mytologii. Mluvím o tvůrčí mysli, která se všeho účastní a všechno zároveň vytváří. Přeju vám, abyste tu svou část našli a navázali spojení. Protože žádný život nakonec není zavátý tak hluboko, aby z téhle tvůrčí a účastné mysli nadobro zmizel.

Váš Zdeněk Burian

Zdeněk Burian

1905–1981

Fenomenální ilustrátor a malíř Zdeněk Burian se stal ve čtrnácti letech mimořádným studentem pražské Akademie výtvarných umění. A tahle mimořádnost ho provázela celým životem i tvorbou. Svá výtvarná studia nastartoval díky matce. Když se jeho otec vrátil z války, rodina se topila v dluzích a vypadalo to, že na studia nebudou peníze. Matka ale sehnala peníze na cestu do Prahy, spolu se synem ukázala jeho práce Maxovi Švabinskému a Burian pak úspěšně složil zkoušky. Po dvou letech ale školu přerušil a začal se cele věnovat ilustraci. Výtvarný doprovod k první knize Dobrodružství Davida Balfoura a od Roberta Louise Stevensona vytvořil v šestnácti letech.

U převážně dobrodružné literatury zůstal celá třicátá léta a v roce 1935 začala plodná éra spolupráce s paleontologem a spisovatelem Josefem Augustou. Burian pak ilustroval všechny Augustovy knihy. Do roku 1968 tak vzniklo celkem 360 obrazových rekonstrukcí zvířat a rostlin a podle jeho obrazu iguanodona dokonce japonští filmaři zpodobnili Godzillu – nebo tak alespoň zní legenda. V roce 1937 poprvé vyšli Lovci mamutů Eduarda Štorcha s Burianovými ilustracemi a tahle spolupráce, která začala rekonstrukcemi podoby našich předků, mělo pro Burianovo dílo osudový význam – přineslo mu popularitu a definitivně ho vyneslo na vrchol paleoartu. Kromě zvířat a rostlin se věnoval i geografickým obrazům krajin a půdních typů a po smrti Karla Augusty pokračoval v dalších rekonstrukcích s paleontologem Zdeňkem Vlastimilem Špinarem – vzniklo tak 60 rekonstrukcí.

Přes tyhle úspěchy ho tehdejší politický režim nijak zvlášť nezbožňoval. Komunisté mu vytýkali sympatie k západní kultuře, trampingu a k hnutí woodcraft, z výtvarně kritických kruhů se z nejrůznějších důvodů ozývaly hlasy o akademismu a naturalismu, což vzhledem k tomu, že ilustroval vědecké a vědecko-popularizační knihy, zní spíš úsměvně. Celkový počet jeho prací se pohybuje kolem patnácti tisíc. Ilustroval kolem pětistovky knih, stejný počet povídek a na šest set knižních obálek. Tisícovka jeho prací má paleontologickou tematiku. Od roku 1952 měl čtyřicet samostatných výstav, ale největší uznání začal sklízet až na sklonku života. Zemřel v roce 1981 v důsledku pooperačních komplikací po zákroku na břišní aortě.

Věda nicméně na jednoho ze svých nejvýraznějších výtvarných pomocníků nezapomněla: Od roku 2017 nese jeho jméno druhohorní ještěr Burianosaurus augustai (Burianův a Augustův ještěr) a jmenuje se po něm i planetka č. 7867. A co potěšilo samotného Buriana? „Mám radost, když mi osmiletý chlapec napíše dlouhý dopis. V něm popisuje kresbu a já žasnu, co všechno takové dítě dokáže v kresbě uvidět. Čtu to s dobrým pocitem, že moje práce nebyla zbytečná.“

 

Text: Dalibor Demel; Ilustrace: Jiří Roth