Slavia vs. Český lev. Odehrál se v mém nitru menší souboj. V sobotu proběhl v televizi okleštěný ceremoniál předávání Českých lvů a hned v neděli se na Twitteru začaly objevovat hlášky typu: Lidi na tribuně na Slavii vám vadili a filmaři na Českých lvech ne? 

Na chvíli jsem se nad tím zamyslel. Kdyby se mě takto někdo zeptal – co bych odpověděl? Jsou tu nějaká opatření, a ta by měla platit pro všechny. Nejsou to opatření samovolná, ale proti covidu. Ten se týká nás všech. Velké dilema. Co bych tedy odpověděl?

Ano, přítomnost papalášů na tribuně Slavie mi vadí. Jsou to totiž lidé, kteří káží vodu a pijou víno. A to je mi odjakživa protivné. Za mnohem důležitější ale považuju, že na rozdíl od herců fotbalistům jejich živobytí nikdo neomezuje. A nechte si ty svý kecy, že herci můžou hrát, že jim v tom nikdo nebrání. Jasně, můžou, ale do zdi. Rozdíl je v tom, že zatímco fotbalisti hrají pro sebe (body pro své kluby, prachy za účast v pohárech a podobně) a jejich honění za mičudou snímají televize, tudíž MAJÍ obecenstvo, herci hrají pro diváky – divadelní inscenací nebo filmem jim něco sdělují, nějakým způsobem je kultivují, podněcují fantazii, pomáhají vytvářet světový názor – a nemožností mít diváky nepřicházejí jenom o peníze, ale také o smysl svého počínání. 

Přehlídka Český lev mi nevadila. Jednak věřím tomu, že všichni byli na testech a tudíž ti, co se objevili v přenosu, byli covid negativní, a jednak i kdyby byl někdo pozitivní – je to totéž jako dvaadvacet hráčů na hřišti. 

A pak mám ještě jeden argument. Sport je ventil pro agresi. Každé sportovní klání je festival agrese, protože jde vždy o nějaký souboj. Ani mírumilovná olympiáda není prosta bojovného klání. 

Kultura má trochu jiné poslání. A jsem přesvědčený o tom, že nikdy jsme nezažili dobu tak markantně dokazující absenci kultury, jako právě teď. Proto chci všem kverulantům napadajícím televizní přenos udělování filmových cen Český lev ve vší uctivosti a kultivovanosti vzkázat: Jděte do prdele.

 

Text: Jiří Roth, Foto: Sociální sítě