„Slavnost s lidskou obětí?“ vzrušil se etnograf. „Dneska?“ „Dneska,“ přikývl náčelník. Stovka slov o dobrodružných výzkumech domácích zvyků z dalekých krajů.
Když jsem tu deštivou neděli pozdního září hodil syna na vlak do Brna, vrátil jsem se do nového bytu. Na první oddělenou, dokonale osamocenou noc ve svém rušném životě.
O tom jak jedna poučka může být jinak pochopena, pokud projde filtry dvou rozličných světů mužů a žen. A jak lidé k sobě těžko hledají cestu, když se pak tou poučkou vlastně neřídí. I když o ní hodně mluví.
Příčí se mi ničit cokoli živého jen tak. Neničím vosí hnízda, neliju vodu do myších děr, neřežu nálety. A teď jsem postavený před nutnost zlikvidovat dva stromy.
Dostalo se mi privilegia narodit se ve šlechtické rodině. Celý svůj život jsem měl přístup na carský dvůr. Osud však toto privilegium pokazil tím, že mi vtiskl vzhled šeredné opice...
Tehdy mi bylo celkem jedno, s kým a jak manželka šuká. Vlastně nebylo. Docela upřímně mě to zajímalo jako barového hosta, který by rád věděl, co mu míchají do koktejlu s názvem Měsíční touha.
