Milí obdivovatelé i ti ostatní,

ta hořkost zůstala v mém srdci i po smrti. Hořkost, stejně jako jiné city by měly po smrti zmizet, myslel jsem si. Vše skutečně vyprchalo – popudlivost, zuřivost, vztek…, i láska. Ale hořkost zůstala. Když jsem se loučil se světem zdejším – a měl jsem na to věru dostatek času –, snažil jsem se nelitovat ničeho, co jsem na své pozemské pouti udělal či neudělal. Snažil jsem se obsáhnout celou délku svého bytí zde s nadhledem muže, který ví a jenž je na prahu poznání, ale jediné, co jsem poznal, byla neodvratitelná přítomnost smrti. Těšil jsem se na ni z ryze pragmatických důvodů – mé bolesti byly nesnesitelné. Chtěl jsem odejít tak, jak jsem se snažil žít – hrdý a nezávislý. V poslední vteřině se hrdost proměnila v prach a vítr nezávislosti ji rozprášil nad zemským povrchem. 

Dostalo se mi privilegia narodit se ve šlechtické rodině. Celý svůj život jsem měl přístup na carský dvůr. Osud však toto privilegium pokazil tím, že mi vtiskl vzhled šeredné opice. Mohl za to můj praděd, čistokrevný mouřenín. Naštěstí jsem vše mohl zachránit vrozenou výřečností, duchaplností a vtipem. Jistě vlastnosti nejcennější pro získání společenské pozornosti a obliby. Když se ohlédnu za svým životem, byl jsem po celou dobu jeho trvání velice oblíben. Pochopitelně ne všemi, ale většina těch, s nimiž jsem se setkal, si mě oblíbila. Byl jsem oblíbený, ale nebyl jsem milovaný! A já chtěl být milovaný! Toužil jsem po tom, prahl celým svým srdcem. Do své ukvapené smrti jsem chtěl poznat ryzost pravé lásky. Mě nemilovali v dětství ani rodiče. Do osmi let, kdy jsem teprve pochopil, že uznání si musím vydobýt vlastními silami, zatímco jiným dětem stačilo, že se narodily, si mě mí rodiče přehazovali jako horký brambor. Prozradím vám malé tajemství – nedostatek mateřské lásky si muži snaží celý život vynahradit pletkami s jinými ženami, mezi nimiž hledají to, co nikdy nemohou nalézt. Jako jeden z takových mužů jsem byl odsouzen k věčnému trápení. Tehdy v mládí jsem to ale ještě netušil.

Mým životním heslem se stala svoboda. Nezávislost. Pravda je, že jsem byl po celou dobu závislý. Na carovi a jeho pohůncích, kteří mě na sklonku života nenechali na pokoji. Nejvíc mě ale ovládali mí vnitřní běsové. Byli to oni staří známí: popudlivost, zuřivost a vztek. Je snadné vymlouvat se na své mužské předky, kteří všichni do jednoho těmito vlastnostmi oplývali a stejně tak měli všichni problémy se svými ženami. Svou zdůrazňovanou svobodomyslností jsem se snažil přebít absenci lásky, kterou jsem za celý život nepoznal. Podařilo se mi přesvědčit své obdivovatele, že takový jsem – veselý, zábavný, svobodný chlapík, který je ozdobou všech salonů. Jenom v okamžicích, kdy se noc pomalu mění v den, mohli ti, kdo se mnou udrželi krok v pití, poznat, jaký jsem ve skutečnosti vztekloun. Nejednou jsem uhodil ženu v zoufalém aktu vlastní nespokojenosti, vrhal jsem se do soubojů ve snaze pokořit všechny své skutečné i domnělé soky, sekal jsem kolem sebe a mlátil hlava nehlava, abych to všechno splácel veselým hýřením v pokryteckých šlechtických salonech. K mému údivu mě společnost neodsuzovala, ale imponoval jsem jí. 

V dětství jsem velice brzy jako únik před nepřízní rodiny začal číst. Hltal jsem knihy všech žánrů, a to mi dalo dobrý základ ke slovnímu vyjadřování. Poznal jsem, že verš dává myšlence další rozměr a že jde o velice oblíbenou disciplínu. Ten, kdo vládl perem jako já, měl ve svých rukou mocnou zbraň. Naštěstí jsem to pochopil hned na začátku svého psaní a nikdy jsem se nestyděl říci si za své verše o peníze. Bude to znít vychloubačně, ale nechť – stal jsem se jedním z prvních profesionálních spisovatelů, byť na nákladný život u dvora tyto příjmy nestačily. Ale kdo by se zdráhal půjčit slavnému poetovi? I toho jsem náležitě využíval, abych si zachoval svůj životní standard. 

Poslední gesto mého života bylo opět ovlivněné snahou o zachování hrdosti. Přes varování přátel i mé vlastní ženy jsem toho parchanta – o patnáct let mladšího hezounka odněkud z Holandska, který se tak rychle uchytil ve společnosti a získával si oblibu rychleji než kdysi já – musel vyzvat na souboj. Číše mého žití byla patrně naplněna, neboť protivník mě bolestivě zasáhl do břicha, zatímco mou kulku odrazil knoflík jeho uniformy. Umíral jsem s pocitem hořkosti, že přes všechny mé úspěchy si mě opravdová láska nikdy nepovšimla.

Váš

A. S. Puškin

Alexandr Sergejevič Puškin

1799–1837

Tatínek vysloužilý major, maminka potomek černošského vojáka, jehož si oblíbil car Petr I. Oběma rodičům v žilách kolovala krev válečníků, statečných, odhodlaných a agresivních vojáků, což se projevilo i na jejich povahách a což částečně předali i svému synovi. Puškin byl fyzicky zdatný mladík, na rozdíl od maminky, půvabné kreolky, nepříliš hezký. Rodiče se ho zbavili tím, že ho poslali studovat do Carského sela, kde Puškin uzavřel několik životních přátelství. Několik jeho nejbližších přátel později patřilo mezi děkabristy, za což zaplatili buď životem, nebo doživotním vyhnanstvím. Stejně smýšlející Puškin témuž trestu unikl jen díky tomu, že v osudný rok 1825 pobýval ve vyhnanství, a tudíž se prosincové vzpoury proti carskému režimu nezúčastnil. Z vyhnanství naopak putoval přímo na carský dvůr nového vládce Mikuláše I., který se tvářil, jak moc má Puškina rád. Asi ho rád měl, to mu ovšem nebránilo, aby na něho nasadil donašeče. Puškin tak strávil zbytek svého života pod přímým dohledem cara. Ačkoli se stal mezi ruským lidem velice brzy oblíbeným básníkem, nad vydáváním jeho literárních děl neustále bděla carská cenzura. Puškin byl dlouho starým mládencem, oženil se až po třicítce a toto manželství mu kromě čtyř dětí nepřineslo mnoho štěstí. Jeho žena byla pro svůj šarm a taneční umění často zvaná do nejvyšší společnosti, což stálo dost peněz a básník se musel zadlužovat. Navíc se kolem ní začal motat Georges d’Anthès, s čímž nepřestal, ani když se oženil s její sestrou. Naštvaný Puškin ho proto vyzval na souboj, který prohrál. Car po Puškinově smrti všechny jeho dluhy nechal zaplatit ze své pokladny.

Text a ilustrace: Jiří Roth