Času má každý jen odměřené množství a jeho mrhání je jediný skutečný hřích, jaký člověk může spáchat. O to horší, že ho páchá sám na sobě. Je škoda nevyužít každou vteřinu svého života a nevzít si dostatek toho, co nabízí.
Po všech zkušenostech, více či méně bolavých, jsem dospěla k závěru, že nemusím toho druhého nutně přestat mít ráda, ale zkrátka zjistím, že to máme jinak.
Díky dobře nastaveným myšlenkám dobře funguje tělo a díky dobře nastavenému tělu fungují myšlenky. Jedno podporuje druhé. Důležité je nenechat to sesypat obojí najednou.
Dusno, šero a tlak v hlavě, těžké tělo. Pootevřel jsem oči, víčka fungovala, to bylo dobré, žiju, šero nevadí, ani mlha. Mlha je dobrá, země ji potřebuje.
Život je plný zklamání a je to celkem v pořádku. Bez strastí by chutnal jako jalový zákusek na talířku staré dámy, která už čeká jen na smrt. Skuteční muži by na smrt čekat neměli.
Stačí udělat krok z lesní stezky do listí, mezi stromy, do bezcestí. A pozorovat nenápadnou směs pocitů, která začne probublávat ze dna mysli. Napětí. Strach. Zvědavost. Euforie. V homeopatických dávkách, ale je to tam. Opouštění jistot.
Kdyby Míša neodjela. Kdybych si dal místo té debilní vany sprchu. Kdyby odpad pod vanou neměl 50, ale třeba jen 45 let, možná bych teď byl spokojený strejda s krásnou mladou ženou a zajištěným stářím.
