Z příkopu trčela část řidítek a světlo chopperu, připomínalo lesklé paroží složeného jelena a velké osleplé oko. Zvláštní dvojitý svět, v hrudníku jsem cítil sevření a prázdnotu. Něco důležitého chybělo tady i tam, ocitl jsem sám uprostřed směrů a ta žena byla pryč. Pryč ve svém táboře, ve svém prostoru a teď navíc i ve svém čase. Ztratil jsem ji navždycky. Nezahojí se to, věděl jsem, že tohle se nikdy nemůže zahojit. Sáhl jsem si na hlavu, ale žádná krev, jen mě bolela jako po ráně těžkým klackem a helma měla nahoře zásek a bílou prasklinu. Takové se dělají v ledu nad zamrzlou tůní, když ho rozbíjíte ostrým kamenem, abyste mohli zabodnout tenký rybářský oštěp do rybího těla. Bolest v hlavě zesilovala. Musela to být silná rána, letěl jsem pár metrů a narazil hlavou do stromu. Nebo do kamene? A kde jsou ti muži?

Znovu jsem se rozhlédl a zůstal sedět, zmatený ve své kukle, retro rukavicích z ovčí a bundě z hovězí kůže a mokrým zadkem a nohama, protože v noci opravdu pršelo. Měl jsem zastavit u té autobusové boudy a počkat, až přestane, ale v horách mohlo pršet hodiny. V horách prší dlouho a silně a ryb s bílým masem není nikdy dost. Navíc se už se stmívalo a lepší cesta za světla a v dešti než v dešti a ve tmě, to ví každý, kdo už slyšel o nočních zvířatech a neviditelné smrti, které stačí jediný skok – a pak mi to v zatáčce ujelo po mokrém jehličí na krajnici. V dlouhé ostré nekonečné pramatce všech zatáček. Už jsem si vybavoval pocit, kdy přední kolo podklouzlo a sjelo do škarpy a les na mě zívl a já mu vletěl do tlamy jako když velká kočka skáče na srnu nebo člověka. Jenže to nebylo všechno. To kolem rozhodně nebylo všechno, protože ještě před chvílí mě pronásledovala tlupa mužů s oštěpy a ta žena se podívala nahoru do koruny stromu a pak zmizela. Pamatoval jsem si to, protože jsem to zažil a vzpomínal si a na jiné scény – co třeba jak jsme seděli u ohně a bratr se šel vyčurat a pak jsme viděli jen temnou dravčí siluetu a jeho už nikdy. A ty hvězdy na tmavé obloze. Některé svítily víc do modra a jiné do červena, ale jen nepatrně, museli jste se hodně soustředit, abyste to viděli a taky vědět, kam a kdy se dívat. A proč jsou tu stromy tak daleko od sebe, tak pravidelné lesy… Znal jsem divočejší a živější – jiné.

Rozhlížel jsem se zástupem stromů, všímal si stříbrných pavučin, temně zelených vlhkých listů kapradí, i oranžové světlo mezi větvemi něco znamenalo, útržky výjevů vyskakovaly jako bubliny a houstly do pěny, bylo toho moc, moc. Moc. Vstal jsem a zkusil se projít. Tělo se začínalo ozývat, bolelo mě stehno a taky jsem si asi narazil žebro, z těch nervů a vůbec ze všeho se mi zatočila hlava, znovu jsem šel k zemi, ale tentokrát jen do sedu. Teď bylo teď, v příkopu ležel Tomův chopper, motorka muže jedné z mých bývalých žen, ale ta jedna, ta jedna jediná byla pryč tím nejhorším možným způsobem. Stačilo zavřít oči a viděl jsem ty její a to mě znepokojovalo, trápilo a děsilo zároveň. Byl jsem tady, ale něco ze mě zůstalo i tam a teď se tyhle dvě části snažily propojit a shledat a to vůbec nešlo snadno.

Opřel jsem se zády o strom a z náprsní kapsy bundy vytáhl mobil. Bylo čtvrt na osm, takže jsem tu ležel jedenáct hodin. U miniaturní silničky, která spojovala dva hřebeny Jeseníků, Velké a Nové Losiny za vesnicí jménem Pusté Žibřidovice, jo, tak to bylo, jsem tady, pamatuju si i tohle. Projel jsem mobil a a samozřejmě, tisíc nepřijatých hovorů a esemesek od Andrey, mé nové a bohužel nebo naštěstí vdané známosti. Četl jsem jsem si jednu po druhé jako nit, která by mě mohla přišít k přítomnosti. Po Míše jsem dostal ještě jednu šanci na vcelku normální život, ale byl jsem na nejlepší cestě to zase podělat a teď jsem se málem přizabil. Ve srovnání se soužitím s Julií bylo normální všechno – i to, že jsme si s Andreou vykali i v posteli a vzhledem k polomafiánské identitě jejího muže se neustále se pohybovali na hraně katastrofy. Jenže na koho jsem myslel, když jsem v té zatáčce v nejhorší možnou chvíli zabral přední brzdou? Koho jsem si představoval za sebou na tandemu? Po tom všem by se Julie mé bouračce ani nezasmála, protože by ji prostě nezajímala. A ta žena se na mě podívala do koruny stromu a pak odešla a při chůzi zvláštně pohybovala rameny. Tohle kolem nebyl můj obvyklý svět. Nebylo to celé. Něco tu chybělo, něco přebývalo a to jsem byl pořád jenom v lese. Po té úzké asfaltce jsem přijel, ale proč tu ta dlouhá plochá skála vůbec je?

V záchvatu bezmoci a vzteku jsem vzal helmu, chytil ji za řemínek a šlehnul jí o zem jako nějakou zbraní z kamene a kůže. Kdybych našel dostatečně velký valoun, určitě bych ji uměl vyrobit, řemeny bych nařezal z francouzské hovězí bundy Furygan za 12 tisíc s větracími kapsami a odepínatelnou termovložkou. Neutrální částí mozku jsem si to uvědomoval. Bylo to tak: Rozhodil jsem si škebli. Co se nepovedlo s natíráním vlastní krve na čelo, víkendem s LSD, koksem na záchodě baru Blue Light, s trávou a hašišem v jogurtu, s maratonem lucidního snění a povolání učitele – to se stalo teď. Kvůli jehličí z nějaké okultní borovice. A kvůli Julii s ledovou strukturou, vizemi, jasně čitelnými postoji a pravidly nastavenými ve všem včetně ovesné kaše s kokosovou smetanou a rozinkami, naší obvyklé společné snídani v klidnějších časech.

A samozřejmě hlavně kvůli mě, protože mou hlavou nakonec zatřásla začátečnická jezdecká chyba. A jedenácti hodinami mrákot to zjevně nekončilo. Můj stav mě tehdy opravdu znepokojil, takže jsem znovu vstal a kdybych byl kuřák, nejspíš bych začal nervózně hledat cigaretu a zapálil si. Zippo jsem měl v kapse, včera jsem ho použil k docela jiném obřadu. Neměl jsem se čeho se chytit, čím se uklidnit, ale mohl jsem chodit i přes bolest, mohl jsem ji přemoct, nevšímat si jí a dát všem naraženinám a modřinám najevo, kdo to tady řídí. Kdo tu velí. Koho budou poslouchat. Mě. Protože bolest nechce přežít, naražená kyčel nechce přežít, ale já ano.

Text: Dalibor Demel

Foto: Val Pierce na Unsplash