Dokáže se muž středního věku bez zálesácké minulosti protlouct v divočině? Zeptali jsme se vlastních genů a postavili dům.
Les se tvářil, že ho nezajímáme, ale s tím jsme počítali. Měli jsme sekeru, mačetu a provaz. A v hlavě jednoduchý záměr. Zná ho každá myš. Postavit si doupě. Brloh. Základnu. Útočiště. Vlastní ochranu před deštěm a větrem. Dokázat si, že v druhové paměti, jejíž část máme zapsanou v genech, tahle schopnost pořád existuje. Že ji můžeme přečíst. A nejen přečíst. Zařídit se podle ní. Sice s novodobými, ale v principu pořád stejnými nástroji si z přírody vypůjčit prostor a materiál na stavbu jednoho ze základních atributů přežití.
Stačí udělat krok z lesní stezky do listí, mezi stromy, do bezcestí. A pozorovat nenápadnou směs pocitů, která začne probublávat ze dna mysli. Napětí. Strach. Zvědavost. Euforie. V homeopatických dávkách, ale je to tam. Opouštění jistot. Na obálku jednoho z vydání bestselleru kanadského spisovatele Tima Warda Co Buddha nikdy neučil nakladatel přidal tenhle podtitul: „…jestli to všechno opravdu chcete nechat za sebou“. Ward strávil rok v thajském buddhistickém klášteře a na tu dobu „nechal za sebou“ spoustu civilizačních dárků. A kdyby se rozhodl zůstat do smrti, nechá za sebou všechno. Když vykročíte z cesty do tekuté reality divočiny, místa bez cest, nemáte nad hlavou ani klášterní střechu.
A přesně tohle jsme s kolegou Jirkou Rothem vyzkoušeli, v lesích na daleký dostřel od památného dubu Oldřicha a Boženy v severočeské obci Peruc. Samozřejmě – nazývat tamní hvozdy divočinou by se mohlo zdát přehnané. K nejbližším vsím dojdete za chvíli pěšky a vlky, medvědy ani zapomenuté příslušníky lesních praslovanských kmenů tu nepotkáte. Na druhé straně, les je les kdekoli a fakt, že poblíž vede silnice, ještě neznamená, že v kmenech jsou naražené pípy všeho druhu a za nejbližším křovím čeká chalupa s prostřeným stolem a zahřátou postelí. Jakmile opustíte silnici, klíčky od auta zazipujete do kapsy a vydáte se mezi stromy, jste v tom sami stejně jako uprostřed Aljašky, jen vám nejde o život. Přiznejme si, že je to významné plus. Mačetu vám to ale neztupí ani nenaostří. Jestli chcete brloh, musíte sekat. Na Yukonu i Ohři.
„Hele, tady něco leží!“ ozval se jeden z nás a ukázal na větve naházené v podrostu. Některé už hnily, ale většinou vypadaly použitelně. Než jsme vyrazili, prolistovali jsme pár prastarých zálesáckých příruček a připomněli si knihu Dva divoši od zakladatele woodcrafterského hnutí Ernesta Thompsona Setona. Nicméně když jsme tak obhlíželi zástup stromů, moc zálesáckého pocitu v tom nebylo. Neměli jsme zelené klobouky, ojeté armádní uniformy ani kudly s rukojetí s parožím. Nevolali jsme na sebe zálesáckými přezdívkami. Nepatřili jsme k žádnému kmeni a neplnili skautské úkoly. Dva normálně oblečení lidé prostě sešli z cesty a začali uvažovat, jestli na to přijdou.
A přišli, geny se pořád ještě daly přečíst. A stejně jako je nejhorší chvilka, když čekáte nad prázdnou stránkou na první slovo a pak už to jede, od chvíle, kdy jsme si ujasnili směr větru a připevnili mezi dva stromy první nosnou tyč, mělo už všechno jasný směr. Mačeta, sekera, spolupráce. Něco vám řekne, jak to udělat, a je těžké rozlišit, jestli mluví víc přirozená inteligence, nebo spíš pud. Oba jsme určitě víckrát spali pod širákem a stanovou plachtou než pod dřevěnou stěnou z vlastnoručně upravených a vyskládaných tyčí.
Loni v září se z ročního dobrodružství v minnesotské divočině Boundary Waters vrátili Amy a Dave Freemanovi: kánoe, stan a totální změna života, knížka a spousta informací pro ochránce tamní přírody. Tolik času jsme neměli a je docela možné, že romantik Seton a Robert Baden-Powell, který do zálesáctví dodal kázeň a disciplínu, by se nad naším přístřeškem pousmáli. Nicméně když jsme po slabé hodince dokončili utěsnění střechy chvojím a pustili jsme se do speciální masážní matrace z březové kulatiny, měli jsme pocit vítězství. Drželo to. Nefoukalo tam. Vypadalo to dobře. Aby z našeho útulného, ale stále ještě pohotovostního přístřešku vznikla menší víkendová chata, by stačilo osekat jako hlavní nosnou tyč silnější kmen, najít stromovou základnu s větším rozestupem, přidat další tři stěny, ohniště a domluvit se s hajným na dodávkách dřeva na topení a bažantů na pekáč. Nicméně tahle závětrná ložnice měla půvab a hodnotu prvního úspěšného pokusu.
„Jak se ti leží?“ oslovil jsem Jiřího Rotha, pohodlně rozvaleného na březovém roštu, jehož povrch přirozeně pracoval s akupresurními body celého těla. Než ale stihl odpovědět, jeho šťastný výraz zvěstoval místním veverkám, že nejsou jediné, kdo se v lese umí zabydlet. Nezapomněli jsme to. Pokud kdy existovala krize mužů, nás se bezmoc a civilizační změkčilost netýkaly. A když jsme to zvládli my, na zkušenosti z pravěku si vzpomene kdokoli. Nejste na tom tak špatně. Někdo ve vás se o přežití zvládne postarat stejně dobře jako v dobách, kdy sekyry byly ještě z kamene. Uvidíte. Stačí sejít z cesty.
Text: Dalibor Demel, Foto: autor a Jiří Roth