ALMARA / Co mě život naučil – 1. Jan Smigmator

Swingový zpěvák a srdcař Honza Smigmator (je to kamarád, proto to familiární oslovení) vydal v říjnu 2020 své páté album nazvané Murphyho zákony. Jde o klasické skladby i novinky opatřené českými texty a Honza znovu potvrzuje, jak je skvělý interpet. Sám k albu v rozhovoru pro Novinky.cz řekl: „Album je znázorněním toho, jakou cestou bych se chtěl ubírat v budoucích letech. Je na něm swingová tradice v aranžmá, která jsou velmi klasická, a jsou na něm i písně současné, s popovější rytmikou, jazzový šanson nebo bossanova. Stále důležitější je pro mě vlastní tvorba. Na písně, které jsme na toto album napsali společně s klavíristou Svatoplukem F. Smolou, jsem opravdu pyšný.“ 

Před časem jsme spolu dělali rozhovor pro lifestylový magazín, který o Honzovi leccos vypovídá. Připomeňme si ho společně a myslím, že si k tomu můžeme pustit i nové album Murphyho zákony.

Vyrůstal jsem v Telči na náměstí v jednom z těch renesančních domů, takže kdykoli jsme přijeli někam do města, jako je třeba Most, tak jsem nechápal, jak je možné, že jsou na náměstí ty hnusný paneláky.

V první Superstar jsem vůbec neprošel prvním kolem. Podruhé už mě kontaktovala produkce, protože kolem mě mohli vytvořit nějaký příběh. Když jsem vyplňoval dotazník, tak jsem do kolonky hobby napsal cirkus, načež ze mě udělali chlapce, který se narodil v maringotce a chce dobývat svět hudebního showbyznysu. Naštěstí jsem z té soutěže vypadl.

Jsem rád, že jsem se nenechal semlít showbyznysem. Dělám, co mám rád a co mě i dokáže uživit. 

Nic jinýho než swing jsem nikdy zpívat nechtěl, a ani jsem nezpíval. 

Táta je vystudovanej sochař, ale dlouhá léta organizoval jazzový festival na hradě Roštejně u Telče. Od dětství jsem poslouchal tuhle hudbu. V deseti letech jsem pak viděl Laďu Kerndla a od té chvíle jsem věděl, co budu dělat.

Zpíval jsem ve folklorním souboru a kvůli mému pronikavému hlasu jsem už ve čtyřech letech zpíval sóla. Po letech mi paní učitelka, která tehdy soubor vedla, řekla, že jí to moje zpívání tenkrát připadalo zvláštní a až dnes pochopila, že už tehdy jsem tak trochu swingoval.

Můj hlavní repertoár pochází z velkého amerického zpěvníku. To jsou písničky z Broadwaye, z muzikálů skladatelů, jako byl George Gershwin, Cole Porter, Duke Ellington. A samozřejmě zpívám písničky, které zpíval Frank Sinatra, Tony Bennet, Dean Martin, Louis Armstrong a další klasikové žánru.

Se Svatoplukem Smolou jsme začali psát i svoje písničky – on muziku, já texty. 

S Tonym Bennetem jsem se třikrát potkal a zazpíval jsem si i s jeho kapelou. Dodnes jsem v kontaktu s jeho kontrabasistou. Když byl Bennet v Praze, tak jsem měl tu čest jeho koncert uvést. Ale spolu jsme si nezazpívali. Snad někdy příště. 

Všichni se drží hudební bible The Great American Songbook a každý swingař má v hlavě minimálně tři sta čtyři sta standardů, které se hrají nejvíc.

Spousta písniček byla napsaná mezi dvacátými a padesátými léty minulého století, ta muzika pořád funguje a všichni se k ní vracejí. Třeba Robbie Williams, toho považuju za nejlepšího swingaře současné světové scény, Michael Bublé na tom postavil kariéru, Rod Stewart natočil swingové desky, Michael Bolton, Cliff Richard, Paul Anka, herec Kevin Spacey, ti všichni jsou vynikající swingaři. 

Když mě někdo pozná na ulici, tak kvůli mé práci, a to je na tom příjemné.

Rádio nechce hrát písničky, kde jsou dechy. Takže když třeba Dasha vydává desku, tak v takové úpravě, aby to zahrálo nějaké mainstreamové rádio. 

Mám neustále potřebu hudebně kultivovat lidi kolem sebe.

V roce 2015 jsem dal dohromady projekt Sinatrology ke stému výročí narození Franka Sinatry. Během dvou dnů přišlo na koncert tři a půl tisíce lidí. To byl zázrak. Opakuju ho každý rok a každý rok je o něj velký zájem. Letos bude 3. prosince v Lucerně. Pozval jsem na něj mimo jiné zpěvačku Ewu Farnu nebo Mitche Winehouse, což je otec slavné Amy Winehouse.

Když člověk dospěje, tak ho mrzí různé věci, mě třeba to, že jsem kašlal na piano. Ale já stejně nejraději stojím vpředu u mikrofonu.

Z českých zpěváků je pro mě nejlepší Karel Hála. Skvěle zpíval, skvěle swingoval a skvěle vypadal. Za svého učitele ale považuju Tonyho Benneta. Když jsem mu to osobně řekl, tak se mi poklonil a odpověděl, že je to pro něho ta největší odměna. 

Velká škola pro mě byl Václav Hybš. Někdy před dvanácti třinácti  lety mi zavolal a nabídl mi spolupráci. Šest let jsem s ním jezdil jeho vánoční koncerty. Je to skvělý muzikant a nekompromisní a tvrdý kapelník. Od něho jsem se naučil znát své publikum a stavět repertoár pro něj.

Spousta mladých lidí chodí do swingových tančíren. V Praze jich je jak naseto. Holky si nechávají šít i šaty v tom stylu a chodí před tím do kadeřnictví nechat si upravit vlasy.

Film Velký Gatsby mně osobně zajistil hodně práce. 

Moje krédo je jít si jednoznačně za svým snem. 

Swing je elegantní styl života, patří k němu vše noblesní. Motýlek je nedílnou součástí mého šatníku, skříň mám narvanou košilemi od Blažka, až je z toho moje žena šílená, protože je musí žehlit – ona to totiž umí úplně nejlíp. Stejně jako spoustu dalších věcí!

Chci se vrátit k malování, protože celý život si maluju a kreslím, jenom poslední dobou jsem na to neměl moc času. Ale cítím, že to fyzicky potřebuju. Můj nejoblíbenější malíř je František Tichý a můj sen je mít alespoň jednoho ve svém obýváku.

S mou ženou máme rádi dobré jídlo, a když jedeme do zahraničí, tak se těšíme hlavně na restaurace. Prostě jsme takoví gastronauti.

 

Text a ilustrace: Jiří Roth; Foto: Suprahonline.cz